Czech & Slovak Playgroup - Babysitting

04/08/2026

https://www.facebook.com/share/v/1DxZs79aNL/

03/03/2026

https://www.facebook.com/share/p/1AYTRk2TTV/

Každá ideologije jednou končí.
Kdy u nás?
Soudní rozhodnutí proti trans ideologii

Kvůli propagandě LGBT: Školní obvod
v Motgomery County v americkém státě Maryland musí
rodičům zaplatit odškodné ve výši 1,5 milionu dolarů

Zároveň byla vynucena zákonem zajištěná ochrana práva rodičů vychovávat své děti. Toto opatření navazuje na jasný signál Nejvyššího soudu, že stát nemůže jednoduše ignorovat náboženskou a filozofickou výchovu rodičů.

Rodiče různého vyznání se úspěšně brání

Široká aliance muslimských, křesťanských a židovských rodičů se postavila proti školské radě. Konflikt vznikl, protože rada zrušila dříve standardní praxi informování rodičů předem a umožnění jim odhlásit se z určitých výukových materiálů. Tyto materiály – obrázkové knihy pro tří- až čtyřleté děti – prezentovaly témata jako změnu pohlaví, akce Pride a zájmena, která si rodiče sami vybrali, jako žádoucí. Dotčení rodiče to vnímali jako přímý zásah do své náboženské a morální odpovědnosti za výchovu svých dětí.

Nejvyšší soud napravuje desetiletí mylného vývoje

https://www.freiewelt.net/artikel/redaktion-hh/christliches/wegen-lgbt-propaganda-us-schulbezirk-muss-eltern-15-millionen-dollar-schadensersatz-zahlen/43203

01/12/2026

Podali mi malý uzlíček pevně zabalený do měkké bavlny — a najednou se v místnosti rozhostilo ticho plné něhy.
Takové malé stvoření jsem už jednou držela v náručí… před mnoha lety — tvoji maminku. Pamatuji si kulaté tvářičky, jak se její pláč ztišil, když jsem začala tiše zpívat. Tehdy jsem si myslela, že moje srdce už nemůže pojmout víc lásky.
A potom jsi přišel ty. A láska se zvětšila — jako by se zdvojnásobila.
Vidím v tobě její smích, stejný výraz obočí, způsob, jakým tvé malé prstíky svírají můj prst — téměř stejně jako kdysi ty její.
Ale je v tobě také něco jiného. Něco úplně nového.
Když tě kolébám, mám pocit, že se čas uzavírá do kruhu. Jako by všechny ty roky — starosti, radost, práce i únava — vedly právě k této chvíli. K tomuto křeslu. K tomuto malému spícímu zázraku na mé hrudi.
Zpomalil jsi mě. Učinil jsi mě jemnější. Připomněl jsi mi, že den nemusí být velký, aby byl důležitý. Někdy jsou nejkrásnější dny ty úplně prosté — s lepkavými dětskými dlaněmi, pohádkami před spaním a tichým smíchem pod peřinou.
Být babičkou znamená milovat dvakrát: jednou své dítě — a podruhé, s veškerou něhou světa — jeho dítě.

01/08/2026

Tobě, která ses narodila mezi roky 1955 a 1985.
Ano, tobě. A mluvím k tobě jako chlap – bez pózy, bez legrace, prostě pravdivě.

Když se na tebe dívám dnes, nevidím “ročník”.
Vidím ženu, která se naučila být silná dřív, než si stihla dovolit být křehká.
Ženu, která držela věci pohromadě, i když se uvnitř všechno rozpadalo.
A nikdo se tě neptal, jestli to uneseš.

My jsme generace mezi.
Mezi šustěním filmu a světlem obrazovek.
Mezi pomalým čekáním a okamžikem, který trvá vteřinu.
Mezi “někdy” a “hned”.

Pamatuju si klíč na šňůrce.
Ne jako módní doplněk – jako povinnost.
Ten klíč znamenal: “Umíš to. Zvládneš. Hlavně se vrať.”
A byl těžší než dnešní telefon, protože v sobě nesl důvěru… a také samotu.

Pamatuju si panelákové chodby.
Vůni mokrého betonu, když venku pršelo.
Ozvěnu kroků na schodech.
A tebe – malou, ale už “slušnou”, už “hodnou”.
Protože to byla věta, kterou jsi slyšela pořád:
— Buď hodná.

A “buď hodná” často znamenalo: nebreč.
Nekecej.
Nechtěj moc.
Nezlob.

Pamatuju si kuchyň.
Hrnce, co bublaly, rádio potichu, aby nerušilo.
Sklenice s čajem v těch typických “hrncových” sklenkách, někdy se lžička dotkla skla a zůstalo to v uších.
A ty, ještě dítě, ale už na židli, abys dosáhla na dřez.
Pomáhala jsi, jako by to byla samozřejmost.
Protože v tomhle světě se netleskalo. V tomhle světě se dělalo.

Svačina… chleba s máslem a marmeládou.
Někdy s cukrem.
Někdy jen to, co bylo.
Sedělo se na schodech u vchodu, v teplé bundě, s odřenými koleny.
A ten okamžik byl tak krátký, ale tak tvůj, že když si na něj vzpomeneš dnes, píchne to v hrudi.

Dřív než sociální sítě jste měli dvůr.
Pískoviště.
Hřiště mezi paneláky.
Gumu, skákání přes švihadlo, “cukr–káva–limonáda”.
V létě zmrzlina z okénka, v zimě horký čaj a ruce zmrzlé tak, že pálily.

Domů se nechodilo, když docházela baterka.
Domů se chodilo, když se rozsvítily lampy.
Když se setmělo a vzduch ztichl.
A když z okna zaznělo:
— Domů! Už je tma!

Ten hlas… to nebyl jen příkaz.
To byla starost.
To byla láska, která neuměla být něžná slovy, ale byla něžná činem:
“Buď v bezpečí.”

Pamatuju si telefonní budky.
Frontu.
Pár mincí v dlani.
A to napětí, když jsi měla jen pár vteřin říct něco důležitého.
A často jsi řekla jen:
— Já jsem v pořádku.

I když jsi v pořádku nebyla.

Pamatuju si dopisy.
Papír, který se otevíral opatrně, skoro posvátně.
Parfém, co zůstal na okraji obálky.
Čekání, které nebylo “nuda”, ale součást citu.

Pamatuju si kazety.
Přetáčení tužkou, aby se pásek nepřetrhl.
VHSky.
Magnetofon, co občas “sežral” nahrávku.
Černobílou televizi, pak barevnou.
Večer, kdy se rodina sešla a koukalo se spolu – ne každý zvlášť do svého světýlka.

Pamatuju si, jak přišly první počítače.
Pak internet.
Ten zvuk modemu, co zněl jako budoucnost, která není jemná.
A SMSky, které stály peníze – a proto se každé slovo vážilo.
“Chybíš mi” nebyla lehká věta. Byla to odvaha.

A ty… ty jsi byla vychovaná tak, že “moc” je nebezpečné.
Moc emocí. Moc potřeb. Moc přání.
Tak jsi se naučila ubrat. I sama sobě.

A pak jsi držela.
Držela jsi domácnost.
Držela jsi rodinu.
Držela jsi děti, i když jsi sama potřebovala, aby někdo držel tebe.
Držela jsi vztahy, ticho u stolu, nedořečené věci, unavené dny.

Proto dnes, když uslyšíš písničku z mládí, někdy se ti nechce jen usmát.
Někdy se ti chce brečet.

Ne proto, že dřív bylo “lepší”.
Ale proto, že to bylo víc lidské.

Méně možností, ale víc přítomnosti.
Méně rychlosti, ale víc pohledů do očí.
Méně slov, ale víc toho, co se myslelo vážně.
Nezmizelo se tak snadno.
Neodložil se člověk jako stará věc.

A já ti chci říct jednu věc, naplno, jako chlap, který to chápe až teď:
Ty nejsi “žena, co vydržela”.
Ty jsi žena, co milovala, i když musela vydržet.
A to je něco obrovského.

Jestli ses narodila mezi 1955 a 1985, napiš mi do komentářů tři věci:

svůj rok narození

větu, kterou tvoje máma říkala pořád (třeba “vezmi si svetr”, “jez, ať nejsi slabá”, “nechoď ven, je tma”)

svůj symbol dětství, který ti dodnes svírá srdce (klíč na šňůrce, panelákový dvůr, telefonní budka, kazeta, VHS, schody před vchodem, lampy).

Já to budu číst.
Protože některé vzpomínky nejsou staré.
Jsou to kořeny. A domov.

11/16/2025

10/31/2025

Odchází železná generace.
Lidé, kteří neměli nic — a přesto dali všechno.
Neměli školy ani luxus, ale vychovali děti s láskou a hrdostí.
Neznali pohodlí, ale znali čest, práci a víru.

Pracovali od svítání do noci, s mozoly na rukou, s úsměvem a klidem v duši.
Nemluvili o hodnotách — prostě jimi žili.
Štěstí nekupovali — stavěli ho z maličkostí a upřímnosti.

Uměli spravit, místo vyhodit.
Milovat, místo počítat.
Pomáhat, místo soudit.
Neměli všechno, ale měli jeden druhého — a to stačilo.

Dnes odcházejí — tiše, s důstojností, s unavenýma, ale čistýma rukama.
S klidem v srdci, že udělali vše, co mohli.

Železní lidé odcházejí, aby uvolnili místo generaci z křišťálu — jemnější, křehčí, citlivější.
Ale vzpomínka na ně zůstává — jako stará fotografie,
která připomíná, že skutečná síla nekřičí.
Skutečná síla prostě je.

10/15/2025

Naša susedka už štyridsať rokov znáša svojho manžela. Pil, podvádzal, domov neprinášal ani cent, a ona chodila s výrazom, akoby nosila medailu obete, pyšne vyhlasujúc, že rodinu sa podarilo udržať výlučne vďaka jej nezlomnej trpezlivosti.

Raz vzala deti do lesa na huby. Jeseň bola chladná, mrholenie im zaliezalo za golier a menilo teplé svetre na premočené handry. Pod nohami čvachtalo, vtáky sa medzi sebou hádali, deti fňukali a prosili sa domov, skrývajúc si ruky hlboko do rukávov tenkých búnd. Natrápili sa, premrzli, ledva vláčili nohy — no zato nazbierali celý mech prvotriednych dubákov.

Tešili sa: vystačí aj na zimu — do polievky, k zemiakom, aj do pirohov. Len čo však vstúpili do domu, muž spustil škandál, že večera nie je hotová. Ona, sotva sa držiac na nohách, postavila panvicu na sporák, a on, besniaci, vliezol v topánkach do vane plnej húb a začal ich šliapať.

Deti kričali, chytali ho za nohavice, no on s pôžitkom dvíhal svoje obrovské baganče a s chrupotom drvil hubové klobúky, premieňajúc všetko na brečku.

Takých príhod majú — plný vozeň. Teraz plače, že v živote nič dobré nezažila: ani čerstvý koláč si nevychutnala v pokoji, ani pravý kožuch nikdy nemala.

Dcérky vyrástli a vyleteli z hniezda. Volajú zriedka, častejšie jej vyčítajú detské traumy a nekonečné sedenia u psychológov. Tvrdia, že si nevedia usporiadať osobný život, lebo v každom mužovi vidia tyrana. Ona cez slzy vysvetľuje: vraj im chcela zachovať otca. Ony jej však rezko odvrknú: „A bol nám on vôbec otcom?“

Zatne rozhovor a uteká k manželovi. Ten je už ležiaci. Musí ho kŕmiť lyžicou, obracať a hľadať útechu vo vete: „Boh trpel, aj nám kázal,“ ani nerozlišujúc, kedy je takéto utrpenie na osoh a kedy na…

Treba znášať pôrod a duševnú bolesť. Bezsenné noci, keď bábätko trhá od kolík. Pubertálne vzdory a mladícky maximalizmus. Dlhú zimu, nepriaznivé počasie, vrtochy starých rodičov. Zápchu, ak sme už do nej vošli.

Možno zniesť trigonometrické príklady, keď nevychádzajú, alebo chlad a hlad na poľovačke. Jedným slovom — to, čo nevieme ovplyvniť. No všetko ostatné, čo sa dá zmeniť, treba meniť.

Napríklad: nehodné správanie manžela, nenávidenú prácu, bolesť — akúkoľvek, lož, zradu, poníženie. Treba vymeniť muža, byt, zamestnanie, myšlienky, návyky a dokonca aj postoj k životu.

Ako povedal jeden novinár: „Trpieť — je neprirodzené. Človek sa narodil na to, aby žil dobre, nie biedne.“

Irina Hovorucha

09/05/2025

🌸 Bezpečí, které cítí těhotná žena, je stavební kámen pro mozek jejího dítěte.

🧠 Dětský mozek se vyvíjí už v děloze – a cítí víc, než si umíme představit.
Když je maminka dlouhodobě vystavená stresu, její tělo produkuje hormony, které pronikají i k dítěti. Tyto hormony působí na části mozku, které souvisí s emocemi a učením.
🎯 Hipokampus – souvisí s pamětí, učením a schopností zvládat stres.
🎯 Amygdala – centrum emocí a strachu, ovlivňuje citlivost na úzkost a nálady.
🎯 Prefrontální kortex – zodpovídá za soustředění, plánování a sebeovládání.
🎯 Bílá hmota – „spojuje“ různé části mozku, stres může zpomalit její dozrávání.

To může znamenat, že dítě bude mít později větší sklon k úzkosti, citlivěji reagovat na stres, nebo se mu bude hůře soustředit. 🌱

Neznamená to ale, že občasný stres či těžší období automaticky ublíží. Mozek je velmi tvárný. A to nejdůležitější, co dítě po narození potřebuje, je láskyplná blízkost, bezpečí a vztah, ve kterém může růst. ✨

🔥 Zajímá vás více? Chystáme pro vás Akademii plnou přednášek a workshopů světových odborníků na trauma, mozek i propojení těla a mysli. Pro více info sledujte Mind Unity Academy

08/05/2025

Lidi neumí žít obyčejný život , takový jaký žili naše babičky a dědečci ,
neumí se radovat z obyčejných věcí a celkově ,
když se na lidi dívám mám pocit , že to jde všechno do kelu .
Všichni se dojímáme nad fotkami partnerů , kteří jsou spolu mnoho let , ale ,
už nikdo nevidí , že ten život nebyl procházka růžovým sadem ,
ale někdy hodně těžký pochod , ale že spolu šli i přesto , že to nebylo jednoduché .

A hlavně neřešili hovadiny typu , proč máš ta kila navíc anebo nejsi schopný nás vzít na dovolenou k moři .
Žena se starala o domácnost a muž o ně všechnyKaždý věděl , kde je jeho místo , kam patří , přiznávám ,
že mi tyto hodnoty v dnešní době chybí a nemyslím , že se musíme vracet v čase , abychom si to uvědomili .
Naše babičky musely všechno vyrobit , upéct , uvařit , praly v rukách , staraly se o domácnost , hospodářství bez všech těch vymožeností co dneska máme a slyšeli jste ,
že nemají čas , nebo když v té době chlap dal slovo ,
tak to slovo platilo a stačilo na to podat ruku .
Nechybí mi staré časy , chybí mi hodnoty

Anežka

07/26/2025

https://www.instagram.com/reel/DMPS77_Ct-Z/?igsh=aDlpN2Rla2pjNGhp

07/20/2025

Máma chtěla přijet do poslední chvíle, ale pak mi řekla: „Simonko, je to dlouhá cesta, a navíc já bych strhla pozornost na sebe a ty by sis to tak neužila.“
(...)
Vždyť ona tady taky dostala Zlatý střevíček, přesně před dvaceti lety. A teď ho dostanu já… A víte, co mi k tomu řekla? „Ty si to zasloužíš.“ To ona málokdy řekne! O to víc si toho vážím.
(...)
Je to nádhera, když se to stáří povede jako u mámy – mozek funguje, má chuť do života… Pak je ten věk vlastně krásný.
(...)
Říkám to často – pupeční šňůru jsme nikdy nepřestřihly. Tolik jsme toho spolu zažily, včetně nepříjemných věcí, a právě proto je pro mě tolik důležitá. To víte, že jsme se pořád nesmály, samozřejmě jsem vůči ní prožila i revoltu, v lecčem jsem s ní nesouhlasila a nesouhlasím, ale může se na mě spolehnout. A ona to ví.
(...)
Ještě jsme si role neprohodily. Máma je pořád generál – a nedej bože, když vidím, že se jí tím generálem nechce být, to mám pak hned strach. Takže jí to žezlo i to jablko pořád vracím do ruky, aby seděla na trůně a všechno řídila.
(...)
Jak už máma nehraje divadlo a dělá jen besedy, lidi ji hledají ve mně. Dřív mě to rozčilovalo, když někdo řekl – ty jsi celá Bohdalka. Chtěla jsem mít svoji vlastní cestu. Ale dneska, když mi někdo poví, že ve mně mámu na jevišti vidí, protože dělám třeba stejné gesto, tak mě to těší.
(...)
Úspěch, který mám, je do velké míry díky Jiřince. Ať chci, nebo ne. Ona je dneska žijící legenda. A já si čím dál víc uvědomuju, jak výjimečné je mít v sedmdesáti ještě mámu. Cítím se jako vyvolená a jsem za to nesmírně vděčná.
(...)
Když se mi v divadle něco nepovede, tak možná někoho znudím, ale nic víc. Takže to chce nebejt urputná, dopřát tomu vzduch. Nesnažit se až moc.
(...)
Jsem šťastná, že jsem se táty stihla na všechno vyptat, ještě než odešel. To bych poradila každému: nezapomeňte se rodičů zeptat, dokud to jde. Posledních pět let jsem ho měla u sebe v Praze, byli jsme spolu až do konce a já byla šťastná, že jsem s ním mohla ještě tolik věcí probrat. (...) Když o ní vyprávěl, vždycky se u toho tak roztomile uculoval.
(...)
S mámou byla vždycky sranda, to měl táta rád. On zase hrál do vysokého věku na kytaru, byl skvělý lyžař, sportovec. Mámu na lyže nikdy nedostal, ale mě jo. A já to pak předala svým synům.
(...)
Pamatuju si, jak táta sjel dolů, a já za ním volám: „Tati, mně se rozepla lyže!“ A on jen zavolal nahoru: „Tak si ji budeš muset zapnout!“ Čekal, dokud se mi to nepovedlo.
(...)
My si nikdy neříkali takové to „mám tě rád“. Ale jednou jsem se ho zeptala: „Tati, jsi rád, že mě máš?“ A on mi tím svým ostravským přízvukem odpověděl: „Tož, co je toto za otázku? Ty jsi nejdůležitější člověk v mém životě!“ Tohle bylo největší vyznání.
(...)
Tátův bratr byl vodohospodář, ale kromě toho i maloval. Když se podívám na portrét babičky Stašové, kterou namaloval, vím, jak budu za deset let vypadat.
(...)
Táta byl moudrý. Když jsem měla problém, vyslechl mě, věnovali jsme tomu patnáct dvacet minut, došli jsme k závěru, a pak řekl: „A teď obrátíme list a už o tom nebudeme mluvit.“ Žádné zbytečné rozpitvávání.
(...)
A to dnes často nevidíme – ani v rodinách, ani ve společnosti. Chybí tolerance a laskavost. Schopnost užívat si života se smíchem.
(...)
„Humor je nejdůstojnější způsob smutku.“ Když prožíváte smutek, ale kolem vás jsou lidi, kteří ho třeba zrovna nemají, nemůžete ho na ně vrhnout, a tak se pokusíte vzít si na pomoc humor. Možná právě proto lidé vyhledávají moji mámu. Neobtěžuje je bolestmi, ale rozdává smích i ve chvílích, kdy ho sama uvnitř sebe necítí.
(...)
Hraju teď to, co si sama vyberu. Vyberu si režiséra, spolupracovníky, všechno. Ale pak nesu i zodpovědnost. Musí být plno a lidem se to musí líbit natolik, aby přišli znovu. Než pustíme hru do světa, je za tím rok, rok a půl práce. Se scénářem si hrajeme, měníme slova, dáváme do toho kus sebe.
(...)
Není všechno v mém životě zalité sluncem, ale máma mě naučila, že to, co nemůžu změnit, nemá smysl řešit.
---
https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-osobnosti-simona-stasova-humor-je-nejdustojnejsi-zpusob-smutku-40529561