Tenšin dódžó

Rozhovor s Pascalem Kriegerem a Fredem Quantem (2007)

Rozhovor s Pascalem Kriegerem a Fredem Quantem (2007) - Jodo.cz Rozhovor s oběma učiteli po 10. semináři Šintó musó rjú, který se na jaře 2007 uskutečnil ve Zlíně. Fotografie je ilustrativní, pochází z letního gaššuku

Skoro jako čtení II. (dnes to není pro každého)
Patrik Orth
---

Pokud jste ve škole dávali pozor, jistě si pamatujete na příběh jakýchsi zázračně nalezených rukopisů (Rukopis královédvorský a zelenohorský), které objevil jeden mladý vlastenec v první třetině 19. století. Možná vám v paměti utkvělo, že se mezi zastánci pravosti a jejich odpůrci vedly nějaké spory. Dnes se má za to, že jde o mimořádně zdařilá falza. "Objevitel" těchto fragmentů nejspíš stál za jejich výrobou – zorganizoval dobře fungující tým, který společně vytvořil skvělé padělky. Tedy jeden z těch padělků byl skvělý, druhý, který měl být starobylejší, byl o poznání horší... A ty další (ano, nebyly jen dva) se nepovedly skoro vůbec. Některé z nich vznikly snad jen, aby podpořily pravost těch prvních, jiné byly přehlíženy a tolerovány (přípisky do skutečně starobylých literárních památek). Každopádně nálezce a tedy hlavní zastánce pravosti těchto starobylých literárních památek udělal skvělou kariéru, zatímco jejich odpůrci byli mnohdy považováni za zrádce a odrodilce.

Literární padělky nejsou vynálezem českým a už vůbec nevznikaly jen v 19. věku (za zmínku stojí Ossianovy zpěvy z konce 18. století a mnohé jiné).

Spory o pravost našich literárních památek (snad definitivně) rozhodla moderní věda (chemie a rentgenové paprsky), ale dávno před nimi tu byli literární (proto)vědci, literární historici a také jazykovědci. Jejich závěry mě dovedly k překvapivým paralelám, které se dotýkají světa bojových umění. (Nebojte se, bude to jen úvaha o bojových uměních, nevrhám se do vědeckých hlubin.) Lingvisti a filologové nacházeli ve "starobylých památkách" nedostatky a chyby, objevili v nich novotvary, anachronismy, které naznačovaly, že autoři byli výrazně mladší, a chyběla jim jakási echa (duch společný pro středověkou literaturu), která byla pro starší literaturu typická. Jak jistě víte, před vynálezem knihtisku se díla opisovala (a dlouho po něm také), nikdo se příliš netrápil s autorskými právy, a pokud už uměl číst, prahl po každém kvalitním díle, které někdy sám šířil dál tak, že ho opsal či připsal ke svému vlastnímu kusu. Také toto šíření, kopírování a vzájemné ovlivňování vytvářelo jakýsi literární obraz doby, ducha literatury daného období. Autoři (tak jako dnes) uspokojovali čtenářská očekávání a těm se přizpůsobovali. Některá díla středověké literatury se dochovala ve zlomcích, nebo v jiném než původním jazyce, jako překlad nebo spíš adaptace, díla se hemžila (neoznačenými) citacemi. Po nedochovaných dílech zůstávaly stopy (mimochodem to se týká třeba i antické literatury – známe některá díla, divadelní hry například, která se ovšem nedochovala dokonce ani ve fragmentech).

A v případě těch našich rukopisů chybí dobový opis, překlad, nějaká zmínka, fragment v jiné literární památce té doby. Chybí také zdroj pro tak kvalitní dílo (protože literatury se ovlivňovaly) a není důkaz, že by někdo z tak skvělých děl čerpal... Prostě je to dílo příliš unikátní, bez dobového ducha a ozvěny v čase. Podezření "dojmologů" později potvrdily exaktní vědy :)

Ve světě bojových umění (roky) narážíme na "staré" disciplíny, které nemají svůj odraz v historii, ale znenadání se objevují kupříkladu na nějakém pražském sídlišti, moravském venkově nebo klidně jinde na západě či východě, na celém světě. Chybí o nich jakýkoliv písemný zápis, chybí dřívější učitelé, kontinuita. Starší objevitelé těchto disciplín občas vysvětlovali, že všechny tyto informace jsou tajné, neveřejné a mistři těchto tajemných škol si nepřejí informace zveřejnit. Mělo to tak být odjakživa. Pominu fakt, že tvůrci starých škol byli historickými osobnostmi, a pokud se nezachoval celý záznam, existovala o nich alespoň nějaká svědectví, kusé informace, takže rozhodně nešlo o tajné informace, současně existují písemné záznamy uchovávané přímo těmito školami a také opisy – těmi jsou například svitky (mokuroku) daných škol, a zkusím pouvažovat o dobovém duchu bojových umění.

Tak jako v případě starých literárních památek, ani stará bojová umění by neměla být anachronická. Dochované techniky odpovídají dobovým požadavkům a zvyklostem a nemylte se, tyto techniky nevznikaly rázem, v jednom okamžiku nebo i období, techniky přibývaly (a nezřídka mizely). Obvykle o nich existuje záznam, cvičí se v konkrétním pořadí, často v sériích – dle určení, dle zbraně, dle pokročilosti. (A ano, součástí škol jsou vnitřní a tajné části předávané ústně, za zavřenými dveřmi, i ty jsou ovšem "zaznamenané".)

Když se budu držet naší školy, její nejstarší části jsou stěží pochopitelné pro dnešního pozorovatele. Logika pohybu a strategie se někdy zdá až absurdní, směšná a nefunkční, při podrobnějším studiu ovšem člověk porozumí (dobovému) určení a účinnosti. (Dobrým příkladem jsou techniky v suwari waze, při nichž klečí jeden, či druhý z cvičících – šidači, nebo učidači. K čemu je to dnes dobré? Proč bych měl útočit na někoho, kdo sedí? Proč by si vůbec sedal na kolena?) Naopak nejmodernější části jsou poměrně prvoplánové – obrana, útok, výhra, prohra. Ve všech případech ovšem zůstává zachován rukopis školy. Staré techniky nejsou tak doslovné, v katách se skrývá mnoho jinotajů (mimochodem, metafory a alegorie byly pro starší literaturu zásadní) a tajemství.

Konkrétněji – při pohledu zvenčí zůstávají mnohé katy a wazy jakoby nedokončené. Nedokončené v současném pohledu, laik je zklamaný, protože nevidí povalení na zem, či údery do někoho, kdo už nebojuje – někdy stačí hrozba, kontrola, tlak. V novějších disciplínách musí divák poznat, kdo vyhrál a co se vlastně dělo a stalo. Hlavně to musí být "efektní"!

Nedořečenost je patrná napříč bojovými uměními starého Japonska – stěží rozeznáte, kdo "vyhrál" (vyhrál vůbec někdo?) a jakým způsobem, pokud jako laik sledujete enbu Katori šintó rjú, Jagjú šingan rjú, nebo Hozoin rjú. Musíte být "uvnitř", abyste se zorientovali. Nadto se nemění ani pořadí technik a kat, ani jejich vnější forma. Schválně se podívejte na nějaký záznam kobudó enbu ze současnosti a najděte si jiný padesát let starý (když už Youtube existuje). Uvidíte stejné katy, které ovšem každý může cvičit trochu jinak. To souvisí s věkem, temperamentem, odlišnou interpretací v katě ukryté techniky (staré školy měly a mají své linie a větvě). V tradičních japonských školách jsou poměrně vzácné "katy" bez protivníka. Typické je to pro iaidó (battódó) a disciplíny s čínskými kořeny – okinawské kobudó například. V těch původních japonských se s takovými sestavami setkáte zřídka.

Škola, která se vynořila až v současnosti, bez návaznosti na nějaký předobraz, mnohdy obsahuje jakási pohybová klišé. Opakují se vzorce současné – takové, které patří spíš do "kungfu filmů" (dnes obecně do akčních filmů, sci-fi i těch historických), nebo scénická představení (kenbu, tate, čanbara). Odtud – z filmů a her – přechází klišé do popkultury, mezi fanoušky cosplay a oklikou zpátky mezi "bojovníky", kteří podle nich tvoří stále nové "tradiční školy". Ano, japonská kultura byla ovlivněna kulturou čínskou, stejně jako zbraně a bojové dovednosti, nicméně klasické školy bojových umění (korjú budžucu) se těm čínským podobají jen málo (jestli vůbec), protože i prastaré čínské vlivy – starší než korjú budžucu – procházely svým vývojem. Současný divák i adept bojových umění očekává bojové umění právě s "pohybovým klišé", s filmovým či divadelním efektem, je zklamaný, pokud v ukázce a cvičení chybí kroužení zbraní kolem těla, akrobacie a otočky, nesčíslné dramatické změny směrů v boji s imaginárními protivníky. Koho by zajímala kata, která skončí dřív, než boj začne – jedním pohybem, překvapivým úderem?

Divácký dojem umocňuje i kostým a prostředí. Tvůrci literárních padělků svoje díla nemohli psát na papír, potřebovali odpovídající pergamen a dobový inkoust – na tom si dali záležet. Pestrobarevné hakamy a kostýmy zvyšují zdání autenticity... Jen to znovu neodpovídá tomu, s čím se setkáváme v dódžó, kde se cvičí skutečně stará bojová umění.

Nepatřičné pohyby, které patří spíš do filmů, pokud je najdeme v "tradičním" bojovém umění, připomínají neologismy z "prastarých" literárních památek, nebo slovní spojení, která už se v žádném jiné soudobém díle nenajdou, jaké žádný další autor nepoužil a neodpovídají způsobu, jak se mluvilo, psalo a četlo, jak vznikala slova a jejich spojení. I když jsou takové texty napsané na starém pergamenu a správně zkopírovaným inkoustem a hemží se neznámými slovy (které nejlépe interpretuje jejich tvůrce – nepřekvapivě).

Nejsem arbitrem, nerozhoduji o tom, co je a co není tradiční umění. Každý si může cvičit, co uzná za vhodné. Nikdo nevíme, jak přesně vypadalo cvičení před třemi čtyřmi sty let, ale školy vyučované kontinuálně právě tak dlouho jsou tomu nejspíš velice blízko. Mimochodem, i literární padělky se nakonec dostaly do současných osnov, historie a kultury! Přeci jen jsou to díla věkovitá (přes 200 let) a kvalitní (obsahem i formou). Zůstávají ovšem kuriozitou s nálepkou nepoctivosti. O záměrech falzátora můžeme přemýšlet a diskutovat, jeho dílo už ale nevymažeme.
---

Tipy na čtení:
Challenges in Observing the Koryu Bugei od Rona Beaubiena
Real or Fake? Is Your Martial Arts School Legitimate? od Wayne Muromota
a také Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká literární věda (1817–1885), kol. autorů.

PRO ZAJEMCE (nový web)

Pro zájemce - Jodo.cz Džódó ve Zlíně mohou cvičit dospělí a mládež od 15 let. Pokud se zajímáte o tradiční bojové umění, cvičení s holí a mečem, a rádi byste si ho vyzkoušeli,

Osnovy Šintó musó rjú (nový web)

Osnovy Šintó musó rjú – Jodo.cz Osnovy Šintó musó rjúNapsal Patrik Orth / 30. května 2026 V osnovách Šintó musó rjú je dnes 12 základních technik (kihon) a 64 forem (kat). Procvičují se postupně s ohledem na obě strany. Tedy pohyb je daný pro šidačiho (provádí techniku) i učidačiho (přijímá techniku). Kro...

Zatím to není žádný zázrak, ale pomalu oživujeme stránku https://www.jodo.cz/

Děkujeme dosavadním pomocníkům a případnou nezištnou pomoc vítáme (třeba se sdílením či účastí na našem cvičení).

:)

Za týden se potkáme v Užhorodě - snad v plném počtu horních (i dolních) končetin ;)

Vítáme všechny zájemce z Česka, Slovenska a hlavně Ukrajiny.

SMR JODO SEMINAR with PATRIK ORTH SENSEI 14-16.11.2025.Ikigai Dojo Uzhhorod

Na slavnosti popkultury jsme dnes předvedli trochu té kultury :)

Animefest nás pozval a my ukázali techniky džódó, katy Šintó musó rjú a ostatní disciplíny. Utrousili jsme nějaká ta moudra a zapotili se.

Hodinku si s námi zacvičilo i několik nemaskovaných odvážlivců bez ocásku a extra oušek.

Reprezentovala Renata, Katka, Honza a P.

---

Příští týden cvičíme ve středu a v neděli - žádná mimořádná akce se nekoná!

Uf.

Dumkání o kihonu s... ;)

Cvičíme-li džódó, věnujeme mnoho času základním technikám. Máme definovaný kihon – tím vždycky začínáme. Máme kihon pro hůl a máme i kihon pro meč. A ustavičně se ke kihonu vracíme, zdokonalujeme ho, hledáme souvislosti s jeho variantami v katách.

Pomineme-li "navíjení řetězu" (šňůry) v kusarigamadžucu, nemáme nic jako kihon pro Iššin rjú kusarigama a Ikkaku rjú džutte. Cvičíme je až po dokončení osnov Šintó musó rjú a z pohybů (i jejich logiky) této tradice čerpáme. Takže ačkoliv Šintó musó rjú není sógó budžucu v pravém slova smyslu (snad s výjimkou hole a meče), necvičíme fuzoku rjúha (heiden budžucu) a neučíme je odděleně a bez kontextu.

Některé katy a pohyby s kusarigamou nebo džutte připomínají katy a pohyby s holí nebo ostatními zbraněmi – principy kuricuke, kuri hanaši či maki otoši rozeznáváme při cvičení s kusarigamou, s džutte zase najdeme "kendžucu katy" uke nagaši (saken omote), isseiken v ura zase připomíná cuki daši. Utóken v omote působí jako kodači otoši (džó - samidare waza) s tím rozdílem, že se prohodí role a s džutte ten "trik" funguje.

Při seznamování se s fuzoku rjúha a pro jejich pochopení pomůže (je nezbytná) znalost předchozích osnov, ale i zvládání obecnějších principů a pohybových vzorců.

Používáme obdobné kroky, způsoby, jak se vyhnout seku, jak ho zastavit a odvrátit. Ve všech katách, stejně jako v případě džó(džucu), zdokonalujeme způsoby držení nástroje (tenouči) a i když je tak nutně nepojmenováváme, víme, kdy držet kusarigamu nebo džutte v honte či gjakute, jak je ovládat a nezranit partnera ani sebe. Tak jako v případě džó, i zde používáme dvě ruce najednou – džutte v kombinaci s tessenem, kusarigama spojuje více nástrojů v jednom (srp s možností různých úchopů, řetěz/ provaz a závaží) – špatné vedení zadní (pasivní?) ruky zkomplikuje (znemožní) finální techniku. Stejně důležitý je postoj (kamae), držení těla (šisei), kontrola (kime a sundome), nasměrování čepele a úhel (hasudži a kakudo), práce s načasováním a vzdáleností (ma-ai), specifický rytmus a dynamika (hjóši) a všechny ostatní koncepty, které neustále objevujeme.

Věřte tomu nebo ne, i když cvičíte džódó, učíte se ovládat ostatní zbraně z kurikula naší tradice.

Zítra od 10:00 v Brně...
Po osmi letech!

Přijďte si zacvičit, kdo ví, kdy se tam zase odvážíme :)