18/08/2023
Dnes mi FB nabídl článek s fotografií z knihy o obléhání Stalingradu. Byla na ní postřelená žena ležící vedle svého vyděšeného dítěte a německý voják, který ji ošetřoval.
Autor zmínil, že patrně ani jeden z nich nepřežil, že hlad byl tak ukrutný, že děti pojídaly i kůru stromů. Psal o tom, jak v současnosti nemáme absolutně představu o tom, co je hlad, o tom, co to je bojovat o holý život…jak řešíme hlouposti, prahneme po věcech a vzdálili jsme se od sebe.
…
Když jsem to četla, dávala jsem si zrovna kafe v Bauerovi v Alpách ne daleko od Zell am See a dětem objednala “obyčejný” Holundersaft…
…
Článek jsem přečetla dětem, které na mě zíraly ucucávaje limonádu…
Mladší pak řekl: “To bych teda nejed! Bych si dal raději borůvky.”.
…
Cestou na dnešní trek s nutným převýšením jsem přemýšlela, jestli je vůbec možné tuto nedávnou historii (a vlastně vůbec nemusím zacházet do historie…) dětem zprostředkovat… Jak a co jim říct, aby u nich člověk vzbudil ten pocit lásky k životu, vážení si života, vztah k životu…
Ale vlastně…
Pozor ❗️
…vždyť děti to mají takhle přirozeně… to my tam strkáme všechny ty věci, produkty, hračky, specialitky, zmrzlinky, limonádky…
…
Když tohle píšu, sedím u horské řeky. Je ledová, plná kluzkých kamenů, různě prudkých proudů a děti na ní s naprosto upřímnou a prostou radostí stavějí přehradu. Před chvilkou to toho menšího smetlo, až se trochu praštil. Vzápětí vyskočil mokrej, trochu zmatenej, vyhledal mě očima a pak zařval něco jako: “Vidělas to?!? Sem se málem utopil!” Začal se smát a pokračoval ve stavbě přehrady.
Nevím, zcela určitě to má daleko od boje o holý život a sváča na vrcholu daleko od pojídání kůry. Když tak ale přemýšlím, asi je to to, krom neustálého vysvětlování souvislostí, co dětem dokážu dát… Jistou volnost, možnost sáhnout si na fyzická zranění, na vyčerpanost na vrcholu a radost z překonání vlastních sil, na to, že prostá řeka je bohatší než koupák s tobogánem, přestože na ní nekoupím zmrzku…
Třeba, co já vím, to, že si děti sáhnou na ryzost života, bytí v ledové řece, promodralé rty, ale neutuchající radost, na to, že věci (ano, i to moje kafíčko) nejsou automatické … přispěje k lepší adaptaci na to, co je v životě čeká. Snad to tedy nebude jako u Stalingradu, ačkoli… co my víme…