08/04/2026
V chalupě v Podťatém🏡 ležel po desetiletí ukrytý deník📖 z první světové války, zavřený ve válečné truhle 🧰a ponechaný tichu i svému osudu. Od roku1️⃣9️⃣1️⃣8️⃣ se k němu zřejmě nikdo nevrátil. Některé vzpomínky se zkrátka neotevírají snadno.
Je to příběh Josefa Stoklasy, Karlovjana, Podťaťana – obyčejného muže, který se ocitl v krutých válečných podmínkách.💥 Nebojoval jen s nepřítelem na frontě, ale především s hladem, špínou, nemocemi a všudypřítomným strachem. Mezi řádky se stále vrací jeho stesk po domově a po manželce Anežce.
Jako hluboce věřící člověk byl vystaven zkušenostem, které otřásaly samotnými základy jeho víry.✝ Setkával se s takovou mírou utrpení, že uvažoval i o tom, zda má smysl dál žít. Přesto psal – zaznamenával, kde byl, co jedl či nejedl, zapisoval písně, karetní partie, kladl si otázky i vzpomínal. Uchovával si také korespondenci, adresy přátel a poznamenal si dokonce i některé dobové léčebné postupy.😷
Deník zachycuje události od narukování v roce 1️⃣9️⃣1️⃣5️⃣ až po konec války v roce 1️⃣9️⃣1️⃣8️⃣.
🖤 Výcvik a odjezd na Ukrajinu. Tehdy: Stanislavov v Haliči (Rakousko-Uhersko). Dnes: Ivano-Frankivsk, západní Ukrajina.
„Narukoval sem k vojenské službě. 16 října 1915 byl sem do vojenských šat oblečen. Moje mládí mizí a mně přichází smutný čas, můj mladý věk skončit.“
🩶 V lednu 1916 se Josef dostává na haličskou frontu, kde poprvé zažívá dril a krutost polního života.
18. ledna byl Josef ubytován u civilu, místních obyvatel: „Ukvartýlovali nás do jednéj cimry kde byly 3 ženské a nás 9 vojáků.“
12. února „Nastaly zas nové časy ale velmi smutné. Přišel sem do štelunku věčer a přivítání sem od vší dostal, že se mně oblepily, jak mravenci 🐜se mně zdálo, že si musím smrt udělat a za druhé sme měli takového hlad, že by býval člověk ani nebyl.“
V obci Klubivci zažil dril pod velením poručíka Fukse: „Tak s náma strúhal vojnu že to dál nešlo, tak jsme sekali vidry v bařinách (?) až jsme byli celí mokří, blato stříkalo až na hlavy“🪖
🖤 Josef v březnu 1916 onemocněl a byl transportován do nemocnic (Stanislav, Debrecín). Zde poprvé narazil na hlad: „Už sem trochu zkusil u těch propadených Maďarů... ráno čtvrtku chleba a trochu černéj vody a víc nic.“🍞
V této době píše své manželce,💛 Anežce dopisy plné strachu, že se již neuvidí: „Nejmilejší moje manželko, končím svoje prosby a psaní a loučím se s tebou, jak musím, když nám Bůh Dobrotivý nedovolí jináč. Ach, drahá manželko, ještě jeden manželský pozdrav ti posílám a tvé líčka líbám, s Bohem ti dávám. Pánu Bohu tě porúčám a Panence Marii tě odevzdávám. S Bohem, má drahá manželko, s Bohem, s Bohem, s Bohem, ženo moje, s Bohem, domove můj, s Bohem. Modlete se, moji křesťani, za nás všecky vojíny.“
🖤Duben 1916: zranění, nepředstavitelný hlad, pobyt v nemocnicích 🏥a přesun do Vídně, kde si autor užívá jídla.
Neděle 🐥velikonoční: „Jsme měli ráno kávu a na svačinu guláš, na oběd polévku vajicovú a zemáky, pečené vepřové maso a od večera na svačinu buchty a čaj a na večeru pečený sýr a chleba. Ve Vídni byly časy kdo ví jeslí jich budu kdy mít, ale to mně nic netěšilo, když enom šla myšlenka jak bych se dostal domu a kerak bych se sešel se svoji milovanú Anežku. Vždycky sa mně zdálo, že ujedu k nim domu a že už se s ní sejdu a její líčka políbím a snad mi to Bůh dobrotivý dopřeje.“🙏
🩶 1917: Služba v Karpatech u úderných oddílů.
Po zotavení byl Josef vybrán do úderných oddílů (Sturmtruppen), což byla nejnebezpečnější služba a zažil zde extrémní dril.
• „Trávím se v těch karpatských vrchoch hlady, spíme že to není ani k vydržení a hoňá nás jak nejaké zlé pse.🐶 Z domy žádná zpráva nejde... jak by ani žádnýho doma neměl to mně velmi mrzí.“📩
„Když jsem to psal, tak jsem plakal a Anežko na tě myslel. Kdyby ne mojí drahé manželky, tak bych se býval hned zastřelil. Přemýšlím už, kdyby mě raději Bůh k sobě povolal a nenechal mě trápit.“
• V květnu roku 1918 se konečně dostává domů,🥳 do Karlovic na dovolenou. Zlomil si zde ruku po pádu ze stromu, 🌳a to ho uchránilo dalších bojů a možná mu i zachránilo život. Závěr války byl ve Štýrském Hradci (Grazu)
„Nastal mi takový hlad, až hanba, a k tomu vši jak smetí... ráno špinavou vodu, v poledne samý písek s trávu, to by ani naše prasa nežralo. 🐷Tak se mají v Rakousku tito ubozí vojáci.“
Zápis ze srpna 1918 (pravděpodobně doba španělské chřipky)🤒 obsahuje šokující seznam lidové medicíny,💉 který ukazuje naprostou absenci léků. Rady jako „tabák uvařit a pít tu vodu“, „nehašené vápno jíst“ nebo „petrolej stříkat do těla“ jsou důkazem absolutního zoufalství a snahy přežít za každou cenu.
❤️Po návratu z fronty prožil celý svůj život v Podťatém, kde hospodařil na rodné chalupě s číslem popisným 310.🏡 S Anežkou vlastní děti nemohl mít. Společně však vychovali Ludvíka Stoklasu, syna Josefovy sestry Marie, kterému nahradil otce a předal mu své životní zkušenosti.🧬
Josef Stoklasa zemřel 24. září 1956 ve věku nedožitých 65 let na stejném místě, kde se narodil.
