Dominika Šveráková: Mapy k sobě

05/04/2026

Prodáváme náš splněný sen.
Bude teď ten váš?

Karavan. Cestovat. Koučovat. S rodinou.

Tohle byl můj sen, který jsem si vysnila na koučovacím výcviku.
A on se splnil. Do tečky.

Nedávno jsem slyšela myšlenku:
„To, že nějaký sen nežijeme dál, neznamená, že jsme si ho nesplnili.“

My jsme si ten náš splnili.
O karavanu jsem snila už od dětství.

Projeli jsme kus života jinak.
Zpomaleně.
Spolu.

A zároveň jsme díky tomu zjistili,
že tohle není úplně naše dlouhodobá cesta.

A tak ho teď pouštíme dál.

Protože už splnil to, co měl.
A uvolňuje místo pro další.

Pro někoho, kdo si v něm splní zase svůj sen.

Ať už ve dvou.
Nebo jako rodina.

Možná to bude právě ten váš.

Karavan: Fendt Diamant 620. Plně funkční.

👉 Pro víc informací a fotek mi napište do zprávy.

Rádi vám ho ukážeme osobně kousek od Rychnova nad Kněžnou.

🙏 Pokud vás napadne někdo, komu by se mohl hodit, budeme rádi za sdílení. Děkujeme.

05/04/2026

Dva roky jsem nebyla schopná jet s dítětem autobusem.
Fakt dva roky.

A nejhorší bylo, že mi to přišlo úplně normální.
Dlouho jsem si myslela, že tohle je realita mateřství.

Prostě mám o svoje dítě strach. Co když začne brečet?
Do toho covidová vlna.

Ten strach má přeci každá máma. Nebo ne?

Stála jsem na zastávce.
Srdce se mi rozbušilo ještě dřív, než autobus přijel.

Ten strach mě paralyzoval.
V hlavě scénáře, co všechno by se mohlo stát.
Tělo stažené, mozek v pozoru.

Jenže to nebylo jen o jízdě autobusem.

Jak to, že to tak ostatní mámy nemají?

Postupně jsem začala hledat.
Poslouchala jsem podcasty, četla, zkoumala.

A najednou mi začaly věci zapadat do sebe.
Došlo mi, že to není jen strach.

Ale poporodní úzkosti.
Začala jsem s nimi pracovat.

Terapie. Strava. Větší vnímání sebe.
A strachy zmizely.

S druhým synem jsem pak seděla v autobuse a kroutila hlavou nad tím, co naše tělo dokáže. Pro nás i proti nám.
Bez sevření. Bez scénářů. Bez obav.

A tak si říkám, kolik žen si myslí, že to, co zažívají, je vlastně normální.

Přitom je to možná realita úzkosti nebo poporodního traumatu.

05/04/2026

Pamatujte si toto ve chvíli, kdy nevíte, proč nic nefunguje a máte pocit, že se točíte jen na povrchu!

Chronická onemocnění jsou systémová a mnohovrstevná . Není to problém jednoho orgánu jen proto, že se jmenuje Crohn a týká se střeva, nebo endometrióza a má ji na starosti specialista na pohlavní orgány.

Je potřeba pracovat se všemi vrstvami, které jsou pro vás jedinečné.

Klasická medicína většinou řeší jen špičku této pyramidy a ani tu nevnímá celou. Například:
✔️ Inzulinovou rezistenci má každý druhý člověk s civilizačním onemocněním, lidé s rakovinou často trpí nestabilní hladinou krevního cukru který živí nádor... Neřešíme.
✔️ Střevní zdraví souvisí s imunitou extrémně úzce... Většina civilizačních nemocí má i imunitní složku... Neřešíme.
✔️ Hormonální nerovnováha ovlivňuje činnost nervové soustavy, imunitu, spánek a mnoho dalších aspektů... Neřešíme ...
🌱 A to jsme mluvili jen o špičce této pyramidy, kterou má dobře zmáklou například funkční medicína... Ale i tak by nebyla komplexní bez ostatních páteř pyramidy.

Nepotřebujete jeden protokol. Potřebujete rámec.A tady vidíte jednoduchý způsob, jak se na to začít dívat jinak. ♥️

Co v pyramidě se týká Vás? Podělte se v komentářích!

30/03/2026

I k těmto fyzickým projevům v těle se s klientkami dostáváme při zkoumání situací pomocí přístupu Soucitného dotazování Gábora Maté.

Věřili byste, že naše tělo má tak trochu paměť?

Možná vás překvapí, co všechno v sobě nosíme.

Kyčle? Tam se zanoří nezpracované emoce. Ramena zase unáší stres a tlak ze světa okolo nás.

A co bedra? Ta se bojí nejistoty.

Když zatneme čelist, často držíme potlačený hněv.

Smutek se schovává v hrudníku, zatímco nevyřčená slova uvíznou v krku.

Žaludek cítí úzkost a ruce touží po kontrole.

Kolena se zase třesou strachem ze změny.

Jak vám tělo mluví dnes?

29/03/2026

Když se vrátíš z chalupy a naplánuješ si, že dítě bude spát v kočárku.

Je hezky. ☀️
Chceš se projít na sluníčku.
A až usne, v klidu uklidit všechny ty věci.

Realita?

Spal u mě v náručí. 💙
Asi půl hodiny.
Pak ho vzbudil telefon. 🤦

Takže žádná procházka.
Žádné velké uklízení.

Ustlala jsem postele.
Vyprala dvě pračky.
Vyndala myčku.

A stejně jsem byla vyčerpaná.

Ne z toho, co jsem udělala.
Ale z toho, že jsem čekala něco jiného.

Plán se rozpadl.
A s ním i moje energie 🪫.

Rodič míní, dítě mění.
Život se děje.

👉 Co mi to mělo ukázat?

Možná jsem po tom víkendu potřebovala víc zpomalit než dohánět.
Možná když plánuju úklid, potřebuju počítat s dětmi v zádech.
A někdy si ho dovolit jen tehdy, když tam nejsou.

✨ Někdy nás neunaví děti.
Unaví nás představa, jak by měl vypadat den.

🧭 I proto teď tvořím Mapu energie.
Tyhle malé, nenápadné momenty berou víc sil, než si uvědomujeme.

Tak mě zajímá:

💬 Kde dnes odtekla energie tobě?

26/03/2026

Umíš poslouchat svoje tělo? Vnímáš stažení, tlak nebo tíhu?
Možná se ho snažíš ignorovat.
Nebo se ho chceš rychle zbavit.

A přitom ti tím tělo může něco důležitého říkat.

Dnes jsem byla na koučování s klientkou venku na procházce.

Přišla pro klid. Měla toho hodně.

Když jsme to začaly zkoumat blíž, ozval se tlak na hrudi.

Když s tím nepříjemným pocitem mohla chvíli být, objevil se v její představě jako kámen.

Těžký.
Přímo na hrudi.

Zeptala jsem se jí jednoduchou otázku:

„K čemu ti ten kámen slouží?“

Protože i nepříjemné pocity často plní nějakou ochrannou funkci.

Chvíli bylo ticho.

A pak přišlo uvědomění.

„Zastavení. Nemít řešení hned.“

Ten kámen tam nebyl proto, aby ji tížil.
Ukazoval jí, že je čas zastavit se.

Nechtít rychlá řešení.
Netlačit silou. Ani na sebe. Ani na situaci.

Jen na chvíli zpomalit.

Pak ten kámen ve své představě vzala
a odhodila ho pryč.

A přišla úleva.

Odcházela s klidem.
A já nabitá.
S tichým potvrzením, že to, co dělám, dává smysl.

Tohle jsou momenty, kdy mě koučování nepřestává fascinovat.

Odpovědi totiž často nejsou v hlavě.
Jsou v těle.

Stačí se ho správně zeptat.

Koučování není obyčejné povídání s kamarádkou.

Je to prostor, kde můžeš slyšet, vidět a cítit to,
co jsi v sobě možná už dlouho přehlížela.

A pro tebe mám jednu zdánlivě jednoduchou otázku:

Co se ti právě teď snaží říct tvoje tělo? ✨

25/03/2026

💚

„Uzdravení je drahé…“

🤷 Tohle slýchám od klientů velmi často. A rozumím jim...

🌱 V dnešní době vidíte stovky doplňků,protokolů, biohacků… A může to působit, že bez nich to nejde.

🙂‍↕️ Když jsem se sama uzdravovala z ulcerózní kolitidy, studovala jsem medicínu a neměla jsem téměř žádné peníze.

A přesto jsem vždy našla cestu. Ne proto, že bych měla dokonalé podmínky. Ale proto, že jsem se vrátila k základům.

K věcem, které nic nestojí, a přesto mají obrovskou sílu.

🌿 slunce
🌿 čerstvý vzduch
🌿 kvalitní spánek
🌿 meditace
🌿 pohyb
🌿 vděčnost
🌿 vypnutí obrazovek
🌿 jednoduché, skutečné jídlo

Doplňky, byliny a cílené protokoly mají své místo a často jsou velmi důležité. Ale bez těchto základů nebudou nikdy fungovat naplno.

Někdy hledáme složitá řešení… a přitom to nejdůležitější máme každý den na dosah.

✨ Uzdravení nezačíná u kapslí. Začíná u každodenních malých rozhodnutí.

Co uděláte ještě dnes? Napište mi do komentáře! Čtu vše ♥️

24/03/2026

Nahradí mě AI?
Poslední dobou nad tím přemýšlím čím dál víc.
Třeba večer, když děti usnou a já místo Facebooku otevřu AI.

V mojí práci s klientkami vím, že některé věci by AI zvládla.

Stále ale věřím a vidím, že osobní chemii, empatii a skutečný kontakt, osobní nebo i online, nenahradí nikdy úplně.

A možná osobní kontakt je právě to, co budou lidé v dnešní době paradoxně vyhledávat ještě víc než dřív.

Já jsem z AI vlastně nadšená.
Se dvěma malými dětmi mi neskutečně ulehčuje práci a dává mi možnosti, které bych sama jen těžko zvládla.

Pomáhá mi s technickými věcmi, s tvorbou, s hledáním struktury…

Třeba i s tím, že jsem podala žádost o ochrannou známku k novému projektu Mapy k sobě 🧭, který postupně vzniká.

Nevnímám to ale tak, že by byl ten projekt „vytvořený AI“.
Tvořím ho s její pomocí.

AI mi zrychluje proces a klade mi otázky, které mě vedou k novým úhlům pohledu.
Ale pořád jsem to já, kdo nese zkušenosti, vnímání a směr.

I proto se teď hodně učím, jak s AI zacházet vědomě.
Ne aby ona ovládala mě, ale já ji.

Nedávno se mnou zarezonovala jedna myšlenka:
Možná není tak důležité, jestli je text vytvořený AI nebo člověkem.
Důležitější je, jestli má hloubku. A jestli je pro někoho opravdu užitečný.

Protože ani text psaný jen člověkem sám o sobě kvalitu nezaručuje.
A upřímně s čistě AI texty zatím spokojená nejsem.
Většinou je stejně hodně ladím, aby byly opravdu moje.

Jak to máte s AI vy?
Pomáhá vám, nebo z ní máte spíš respekt?

14/01/2025

S tímto se v terapii setkávám často, když jdeme do těla a hledáme, kde je příčina.
Často cítíme nějaké pocity, tlaky, tíhu, bodani právě v různých oblastech zad.
Když se cítíme v nějaké situaci nekomfortne, můžeme se prostě zastavit a vnímat svoje tělo, která část si volá o pozornost?

BOLÍ MĚ KRK...
Přestala jsem nosit podprsenku, obtažené oblečení, koupila jsem ortopedické pásy, cvičila jógu, pilates, chodila jsem k chiropraktikům a doktorům všeho druhu, ale byla to bolest nad únosnou míru.
Váha, břemeno, mrzutost, která mi nedovolila žít ani spát a někdy ani dýchat...

Babička mi řekla, že je to proto, že jsem toho dlouho nosila příliš mnoho...
Za ta léta jsem nesla tolik tlaku, tolik bolesti a odporu, že jsem to přestala počítat, že nesu váhu svého světa a světa jiných lidí, pak jsem si to uvědomila a vydechla jsem všechen dech, který jsem zadržovala více než dvě desetiletí.

Babička vzala mé ruce do svých a já jsem si všimla, že moje mládí není v souladu s těmi stařenskýma rukama, a přinutila mě spustit ruce, uvolnit ramena, zvedla mi bradu, stála za mnou, a říkala mého ucha:

"Ne všechno je tvoje chyba".
"Ne všechno je tvoje zodpovědnost".
"Nemůžeš dělat všechno".
"Nemůžeš vyřešit všechno".
"Nemusíš akceptovat všechno".

Z očí mi začaly téci slzy, husté jako rozbité sklo, nastala chvíle, kdy jsem si myslela, že budu plakat krev, od tolik bolesti, kterou jsem cítila, a moje ramena postupně vrátila na své místo, můj krk změkl a znovu se zvedl, moje záda se narovnala, jak se to nestalo už léta a slyšela jsem, jak moje kosti vydávají temné vrzání...

Váha světa sestoupila z mých ramen, váha bolestí minulosti konečně klesla na podlahu a byla propuštěna...

Její oči se na mě s očekáváním podívali:
"Jsou bolesti, které se nosí v srdci, a neexistuje způsob, jak je snadno dostat ven.
Nauč se opustit minulost, jinak se v budoucnu utopíš."

Musíme pochopit, že neodpuštění bolí nejvíce těch, kteří neumějí odpustit.

Emoce, které se mění v bolest:
Páteř: Nedostatek náklonnosti a podpory.
Hrudník: Smutek, lež a ztráta.
Břicho: Strach, bezmocnost a stres.
Boky: Strach ze změny.
Kolena: Pýcha, sobectví, neflexibilní a strach postupovat.
Nohy: Deprese a pocit viny.
Dolní část zad: Finanční problémy, nedostatek emocionální podpory.
Krk: Nadměrná emocionální zátěž a nedostatek flexibility
Hrdlo: Problémy s vyjadřováním a sebedůvěrou.
Hlava: Nadměrný stres a obavy.

Zdroj: Ivanka Marešová

10/01/2025

Být s Gáborem na Zoomu naživo je neskutečná pocta a velké učení. Pomalu se blížím do konce ročního výcviku, který byl velmi intenzivní a hluboký. Být každý týden v terapii v tréninku s kolegy z kurzu znamená každý týden se podívat na něco, co si žádá a potřebuje pozornost a léčení. Během více jak 50 sezení jsem se tak několikrát vrátila na stejná místa v mé minulosti. Stejné události, pokaždé z různého pohledu, z pohledu toho, co za přesvědčení, limity, nastavení a zranění jsem si z nich odnesla.
Je až neuvěřitelné, že za pár minut se člověk dostane do události v minulosti spjatou s tím, proč se teď chová, cítí tak, jak se chová, proč o sobě v tu chvíli věří zrovna to, co věří.
Často stačí jen uvidět ten důvod, proč se nám věcí dějí zrovna takto. Samotné pochopení přináší úlevu. V terapii Soucitného dotazování jdeme ale ještě dál, do léčení a "přenastavení" dané situace tak, abychom v budoucnu už mohli reagovat, chovat se jinak. Není to o tom zbavit se všech traumat a bolístek, to ani nejde, ale samotný soucit k nám, k našim zraněním i k našemu okolí pomáhá tomu, abychom mohli reagovat jinak.
Těžko se to popisuje, tohle musí prostě člověk zažít na vlastní kůži.
A co může být třeba takové téma na terapii Soucitného dotazování?
"Proč mě dnes naštvalo to, když se dcera nechtěla oblékat?"
"Proč jsem neřekla to, co jsem měla v hlavě a radši jsem mlčela?"
"Proč se mi špatně usíná?"
"Odkud pramení moje potřeba, že....?"
"Proč jsem se zachovala v dané situaci takto?"
"Proč se cítím v konkrétní situaci zrovna takto?"
"Co způsobuje to, že....?"
Variant a možností je nespočet. Vzhledem k tomu, že jsem byla kolikrát v tréninku i 2x týdně a do toho koučovací tréninky, tak často už nebyla žádná velká témata. Jenže i ta nejmenší drobnost má svůj důvod, svůj původ a člověk kolikrát jen zírá, kam ho taková "blbost" může zavést.
❓Co je to, co se ti často děje? Co se ti vrací v hlavě několikrát do týdne? Co v těle potřebuje pozornost, kde často cítíš napětí, tlak, tíhu?