27/05/2025
Devítiletý Kade Lowell omylem vyhrál závod na 10 km pro dospělé! 🫣🏆
Kade se přihlásil do závodu na 5 km, a když ho jeho matka po skončení závodu nemohla najít, začala panikařit. Lidé se zapojili do hledání a snažili se Kadea najít všude možně – podél trasy závodu i v cíli, kde se shromáždili ostatní závodníci, a ptali se, jestli ho někdo neviděl. Ale Kadea nikdo nenašel.
To proto, že Kade prostě běžel dál. Když se blížil k 5. kilometru, kde většina lidí odbočovala do cíle, nějaká žena poblíž mu řekla pár povzbuzujících slov – „Jen běž dál…“ A tak šel.
Uběhl celých 10 km. A vyhrál!
Nejen svou věkovou kategorii, ale celý závod!
Začal jsem přemýšlet o tom, čeho všeho bychom mohli dosáhnout, kdybychom věřili, že cílová čára je hned za rohem – i když není. Co by se mohlo stát, kdybychom překročili tu „naši“ domnělou cílovou čáru?
Mysl je mocný motor. Víme, že můžeme dosáhnout velkých věcí, když uvěříme, že to dokážeme. Hlavní překážkou je často naše vlastní víra v sebe a ve své schopnosti. Věřím v celé to „Myslím, že to dokážu, myslím, že to dokážu“ heslo. Ale někdy pomůže mysl trochu obelstít a přesvědčit ji, že už jsme skoro u konce – a najednou v sobě najdeme motivaci a sílu, o které jsme neměli tušení. Vsadím se, že při každém dalším kilometru si Kade říkal: „To je nejdelší pětikilometrový závod vůbec,“ ale prostě běžel dál. Myslím, že bychom se všichni divili, čeho jsme schopni, když jsme v plném nasazení a věříme, že už brzy budeme mít hotovo.
Druhá věc, kterou jsem si z Kadeova příběhu odnesl, je nikdy nepodceňovat sílu pozitivních slov vyřčených ve správnou chvíli. Pochybuji, že ta žena, která Kadea povzbudila, ho chtěla omylem poslat na delší trať. Ale tím, že mu právě v ten moment řekla prosté „Jen běž dál“, mu pomohla pokořit cíl, o kterém sám netušil, že ho může zvládnout.
