15/08/2026
Komentář Antonína Koláře pod postem ministra školství.
“Za celou dobu svého pedagogického působení poslouchám od politických reprezentací prakticky totéž: vzdělávání je prioritou státu. Zatím jsem si ale nevšiml, že by se tato priorita dostatečně promítala tam, kde je skutečně potřeba.
Kolem dokola přicházejí reformy, změny rámcových programů, nejrůznější varianty státních maturit, jednotné přijímací zkoušky, digitalizace, čtečky, školení, metodiky, výkaznictví a tabulky. Každá změna zaměstná ministerstvo, Cermat, školy, ředitele a učitele – a po několika letech často začínáme znovu.
Přitom to podstatné je mnohem méně efektní. Školy by především měly být dlouhodobě a předvídatelně dobře financované. Měly by mít prostředky a prostor pro skutečnou pedagogickou práci, experimentování a také pro výzkum – ano, klidně i na středních školách. Proč by se například gymnazisté nemohli pod vedením učitelů zapojovat do skutečných historických, přírodovědných nebo sociologických výzkumů?
Stejně tak bychom měli systematicky pěstovat vztah k řemeslu. Ne další kampaní o tom, jak potřebujeme řemeslníky, ale skutečným zapojením odborných škol a jejich studentů do reálné praxe, obnovy památek, péče o krajinu, staveb, technických projektů a života obcí. Učit se prací na něčem, co má skutečný smysl.
A pak je tu jeden pozoruhodný vedlejší produkt našeho neustálého reformování a testování: kolem vzdělávání jsme vytvořili poměrně rozsáhlý soukromý přípravný průmysl. Čím větší význam přikládáme jednomu standardizovanému testu, tím více motivujeme rodiče, aby platili přípravné kurzy, doučování, přijímačky nanečisto a specializované agentury. Totéž se postupně týká přijímacích zkoušek na některé vysoké školy. Vzniká tak zvláštní situace: stát vytvoří zkoušku, škola má žáka vzdělávat, ale část rodin raději zaplatí další instituci, která dítě naučí především uspět u zkoušky. A dítě z rodiny, která si tuto paralelní přípravu nemůže dovolit, startuje za jiných podmínek. To není právě nejlepší cesta k rovnosti šancí.
A ne, nemluvím primárně o platech pedagogů. I když i zde stojí za připomenutí jedno číslo: podle OECD Education at a Glance 2025 jsou skutečné platy českých učitelů na primárním stupni přibližně o 28 % nižší než výdělky ostatních vysokoškolsky vzdělaných pracovníků. Průměrný rozdíl v zemích OECD je přitom 17 %. Takže ani mnohokrát opakované dohánění vyspělých zemí se jaksi stále nekoná.
Mnohem více mi vadí, že se veřejná debata znovu a znovu odvádí od podstaty: Co má dítě po letech strávených ve škole skutečně umět? Jak kvalitní lidi dokážeme pro učitelství získat a udržet? Kolik prostoru jim necháme pro skutečné učení místo administrativy? Jak propojíme školy s vědou, řemeslem, krajinou, kulturou a skutečným životem?
A právě proto mi připadá debata o přesouvání prázdnin odkudkoli kamkoli jako další dokonale zástupné téma. Samozřejmě o organizaci školního roku můžeme diskutovat. Ale české školství tím lepší nebude.
Možná bychom po desetiletích permanentních reforem mohli zkusit jednu opravdu radikální změnu: na chvíli přestat školství neustále reformovat a začít pořádně podporovat to, co se každý den odehrává mezi učitelem a žákem.
Protože vzdělávání se nakonec neodehrává v ministerských strategiích, tabulkách ani tiskových konferencích. Odehrává se ve třídě, dílně, laboratoři, knihovně, v terénu – a především mezi lidmi.”
