11/07/2026
Poslední dny jsem vám chtěla dál sdílet pěkné prožitky.
Něco, co inspiruje, potěší...
Jenže život měl jiné plány.
Poslední dva dny prožíváme na Arubě něco opravdu smutného.
Hlídáme přátelům jejich pejsky. A během jedné obyčejné procházky se stalo něco, na co nikdy nezapomenu.
Jedna ze psích holčiček zemřela po útoku sousedovic psa.
Pořád tomu nemůžu uvěřit.
Ještě chvíli předtím běžela vedle mě.
A o několik minut později jsem ji vezla na veterinu v náručí, kde mi po cestě zemřela.
Od té chvíle střídavě brečím.
Utěšuji svou dceru.
A následoval pak jeden z nejtěžších telefonátů, jaké jsem kdy musela vést.
Telefonát majitelům. Příjemným lidem, kterým nechci za žádnou cenu způsobit tuhle bolest.
Jsou na dovolené v Česku a místo odpočinku jim musím říct, že jejich milovaná psí holčička už na ně nikdy nebude čekat doma.
Byla člen rodiny. Pejsek, kterého bezmezně milovali.
Slyšet jejich pláč a bezmoc bylo skoro stejně těžké jako celou tu situaci prožít.
A pak řeším veterinární zprávu, policii, seznamuji se s úřady tady na Arubě víc, než jsem plánovala… a snažím se pochopit něco, co se pochopit vlastně nedá.
A zároveň pozoruji něco, co dobře znám.
Svoji vlastní hlavu.
Pořád dokola mi nabízí stejné otázky.
- Kdybych šla o chvíli později...
- Kdybych se zastavila už na rohu ulice...
- Kdybych zůstala doma...
- Kdybych...
Možná to znáš.
Když se stane něco těžkého, náš mozek začne zoufale hledat vysvětlení.
Hledá místo, kde mohl katastrofu zastavit.
A velmi často ho najde u nás samotných.
Jenže ne všechno, co se stane, jsme mohli ovlivnit.
A právě v takových chvílích se ukáže, jestli jsme sami sobě oporou.
Nebo vlastním soudcem.
Jestli si dovolíme cítit smutek, bezmoc a bolest…
…nebo si k tomu ještě přidáme obžalobu.
Poslední dva dny si znovu připomínám, že sebeláska není o tom být neustále šťastná.
Nebo pozitivně naladěná.
A už vůbec není o tom přesvědčit samu sebe, že je všechno v pořádku.
Sebeláska se pozná právě ve chvílích, kdy v pořádku není vůbec nic.
Když se umíš obejmout i se svou bolestí.
Když se nenecháš semlít výčitkami.
Když dokážeš rozlišit, co je skutečnost, a co už jen hlas tvého vnitřního kritika.
A když si dovolíš být na své straně a svou oporou, i když je život právě bolavý.
Před lety jsem se tohle sama učila, a pak jsem vytvořila Školu sebelásky.
Ne proto, aby se ženy naučily být pořád pozitivní.
👉 Ale aby se měly o co opřít ve chvílích, kdy život přinese něco, co si nikdy nepřály.
Protože takové chvíle dříve nebo později prožije každá z nás.
A v tu chvíli je úplně jedno, kolik knih jsme přečetly.
Záleží hlavně na tom, jestli samy v sobě najdeme oporu.
Právě teď je Škola sebelásky otevřená za zvýhodněnou letní cenu.
Získáte doživotní přístup i všechny připravené bonusy, takže se k ní můžete vracet kdykoliv - nejen ve chvílích, kdy je dobře, ale hlavně když je špatně a potřebujete se o sebe znovu opřít.
❤️ Pokud cítíte, že je čas začít budovat tento vztah sama k sobě, budu moc ráda, když se přidáte.
Více informací o Škole sebelásky najdete tady:
https://luciekolarikova.cz/skola-sebelasky/
