Lucie Kolaříková

#3 Po rozvodu jsem se schovala na malý ostrov v Thajsku.
A tam jsem napsala knihu.

Bylo to moje třetí Thajsko.
Tentokrát jsem nepřijela hledat dobrodružství ani meditaci.
Chtěla jsem si zalézt na odlehlé místo a v klidu tvořit.

Po rozvodu jsem cítila, jak se mi rozpadly nějaké představy o mém životě a potřebovala jsem to vstřebat.
Znova poskládat obraz sebe sama.
A taky konečně vytvořit a zrealizovat, co jsem kvůli manželství zatím odkládala - knížku o sebelásce.

Odjela jsem koncem roku 2014 na malý ostrůvek Koh Tao.
Dny byly jednoduché a plynuly jeden za druhým.
Každý den cesta do kavárny s výhledem na moře. Tam klidné psaní a trocha koupání.
Tenkrát jsem si způsobila pracovní "úraz", který mě upřímně pobavil - jak jsem je u ťukání do klávesnice opírala o dřevěné opěrky u křesla, přivodila jsem si puchýře na loktech 😅!

A tak tehdy v Thajsku vzniklla Učebnice sebelásky.
Kniha o věcech, které jsem sama musela znovu pochopit a poskládat:
- jak se k sobě vrátit,
- jak se neztratit ve vztazích,
- jak znovu stát na vlastních nohách.

Pamatuju si, že mi někdo dřív říkal, že něco takového nezvládnu napsat.
Ještě že jsem to tehdy neposlechla.
Dnes má Učebnice sebelásky 68.000 prodaných výtisků a pomohla tisícům lidí.

Máte svůj výtisk? Nahlédněte zde: https://luciekolarikova.cz/ucebnice-sebelasky/

Občas si říkám, že kdyby nepřišlo to těžké období, možná by ta kniha nikdy nevznikla.
Napadá mě otázka:
Vzniklo ve vašem životě někdy něco dobrého právě z těžkého období?

V příštích dnech vám napíšu poslední díl – o tom, jak vypadá moje čtvrté Thajsko dnes. A proč je možná nejcennější právě tím, jak je obyčejné.

Ten člověk se nezastaví. Dokud z vás nevysaje i tu poslední kapku energie.

Potřebuje vaši reakci k přežití. Vaši vinu. Váš strach. Vaše nekonečné vysvětlování. Čím víc se snažíte situaci zachránit, tím víc energie mu dáváte. Je to past, ve které postupně umírá vaše autentické já.

Jak poznáte, že v té pasti jste i vy?

👉 Chodíte po špičkách.
Skenujete jeho náladu. Podle toho, jak položí klíče. Jak odsekne na pozdrav. Tahle hyperostražitost vás likviduje. Nemůžete být sama sebou, když musíte být permanentně v zákopu.

👉 „To se nestalo.“
Gumuje vám vzpomínky. Dokud nepřestanete věřit vlastním očím. Když se ohradíte, jste hysterka. Potřebuje vás znejistit. Člověk, který si nevěří, se snáz ovládá. A v tom zmatku se on stane vaším jediným „záchytným bodem“.

👉 “Já jsem na tom hůř.”
Vaše bolest je neviditelná. Ta jeho musí být středem světa. Hraje chudáka, abyste ho zachraňovala. Zatímco vy mu dáváte další šance, on vás nepozorovaně vysává. Nechce pomoc. Chce jen vaši energii k tomu, aby mohl dál hrát svoji hru.

Už nemusíte být snadnou kořistí. Naučím vás tyhle hry prohlédnout dřív, než vás úplně vyčerpají.

V Masterclass Jak na toxické chování získáte 5 hodinový výklad, SOS kartu do mobilu, odpovědi na otázky.
Získáte osvědčené tipy a strategie, jak si vzít svou sílu zpět.

❗Zasloužíte si žít bez věčného strachu a pochybností.

https://luciekolarikova.cz/jak-na-toxicke-chovani/

Někdy uděláte rozhodnutí, které vůbec nedává smysl…
a až o pár měsíců později zjistíte proč.

Dostala jsem řadu dotazů od známých i neznámých, jak se dostaneme z Thajska domů.

Je to tak – spousta lidí tady právě řeší, jak se dostat zpět do Evropy, když je zavřený letecký prostor nad Arábií. Mnohé to stojí další desítky až nižší stovky tisíc, aby se vůbec dostali domů.

U nás to zřejmě takhle nebude.

Někdy prostě uděláte krok, který vám samotným úplně nedává smysl. Chvíli o něm pochybujete, ale zpětně to vypadá, jako by vás vedla nějaká prozřetelnost.

Tak takhle je to s naším letem.

Kupovala jsem ho v září a z naprosto nepochopitelného důvodu jsem se rozhodla pro čínské aerolinky s přestupem v Pekingu.

Párkrát jsem nad tím na podzim přemýšlela, jestli to není blbost. Dubajské letiště znám, cítím se tam dobře, je tam hřiště, hezké salónky…

Ale nakonec jsem nechala Čínu.

Let byl v pořádku a personál moc příjemný.
Jen sedadla příšerně tvrdá a jídlo mi fakt nechutnalo (a to asijskou kuchyni miluju a snesu ledacos).

Letiště v Pekingu je… řekněme minimalistické.
Pár hodin čekání s malým dítětem a vlastně není moc kam jít.

A čtyři dny po našem příletu mi najednou píše neteř:
„Luci, nepřiletím za vámi, zrušili mi let.“

Cooo? Jááák?

Takže kromě toho, že jsem neplánovaně na dovolené sama s dcerou a spousta lidí má problém dostat se domů, tu máme ještě problém světového rozsahu…

Ale abych to uzavřela:

Zatímco spousta lidí řeší, jak se z Thajska vůbec dostat domů, my letíme přes Čínu.
A zatím máme potvrzeno, že se nás celá situace vůbec nedotkne.

Znáte to taky, že uděláte divné rozhodnutí, které nedávalo smysl, a pak za něj děkujete?

Jaké rozhodnutí to bylo u vás?

👉 Když jsem v Thajsku málem zůstala jako buddhistická mniška.

Moc vás zdravím 🥰, sdílíme s vámi 2.díl mého thajského příběhu.

Při druhém pobytu v Thajsku jsem se čirou náhodou nachomýtla k buddhistické meditaci Vipassaná.

Zašla jsem do kláštera Wat Mahatat v Bangkoku. V turistickém průvodci jsem si přečetla, že je tam možné meditovat, a tak jsem si představovala, že zatímco budu týden objevovat Bangkok, zajdu si vždy na hodinku do kláštera.

Jenže když jsem tam dorazila, usměvavý mnich mi vrazil do ruky papír:

4:30 – budíček
5:00 – společná modlitba
5:30 – snídaně
6:00–11:00 meditace

A dole ještě:
„no drugs, no alcohol, no sex…“

Koukala jsem na to trochu vyděšeně a zeptala se, jestli tam musím bydlet, když chci meditovat.

Rozesmátý mnich:
„Yeeees, miss.“

A tak jsem druhý den v šest ráno dorazila se svým velkým batohem a rovnou šla do vykachlíkované místnosti k ostatním meditujícím.

A bylo to…

STRAŠNÉ.

Meditace trvala až do večera do 22 hodin. Hodinový zásed střídala hodina pomalé chůze. Vedro, nekonečný čas a v hlavě jen jedna otázka:

Co tady proboha dělám?

Takhle to šlo čtyři dny. Trpěla jsem každou minutu.

Ale pátý den přišla nečekaná odměna.

Hned během první hodiny jsem se propadla do stavu zvláštní blaženosti, jaký jsem nikdy předtím nezažila.

Dech plynul, slyšela jsem krev v žilách, kolem žaludku se rozlévalo teplo a celé tělo spokojeně předlo.

Chtělo se mi jen sedět a už se nikdy nehýbat.

Od té chvíle jsem se těšila na každou meditaci. Už jsem věděla, kam ta cesta vede.

Nakonec jsem v klášteře zůstala 21 dní.

Devět hodin meditace denně se postupně změnilo na dvanáct. A nakonec jsem i v noci víc meditovala, než spala.

Bylo to tak silné, že jsem opravdu uvažovala, jestli bych v tomhle životě nemohla zůstat.

Nechat za sebou běžný svět – jeho tempo, tlak a chaos – a jít cestou meditace.

Ale věděla jsem, že moje místo je jinde. A tak jsem se vrátila.

Navždy mě to změnilo.

Od té doby jsem se ještě několikrát vrátila na meditační pobyty v klášterech v Thajsku a Vietnamu. A hlavně jsem poprvé opravdu pochopila, co znamená být doma v sobě.

Slovy se to popisuje těžko.

Ale změnilo to mě, můj život i mou práci.

A co vy?

Měli jste někdy období, kdy jste vážně uvažovali, že úplně změníte svůj život?

Příště vám napíšu o třetím momentu, kdy se Thajsko znovu stalo svědkem velké změny v mém životě – když jsem se po rozvodu schovala na malý ostrov a napsala knihu.

Přátelé, posílám vám své upocené, spokojené já z THAJSKA - které je pro mě místem několika velkých životních zlomů.

#1 Poprvé jsem přijela do Thajska s batohem a zbytky panických ataků.
Možná to zní zvláštně, jet na druhý konec světa, když se člověk bojí, že nepřežije další minuty.

Ale když jsem se pro tuhle cestu tenkrát, v roce 2003 rozhodla, bylo to proto, že jsem nutně potřebovala pryč.
Musela jsem aspoň na chvíli vypadnout z prostředí, kde jsem prožila tak těžké chvíle.
A protože mi rodiče převedli peníze ze stavebního spoření, mohla jsem si to konečně dovolit 🙏

Cestovala jsem šest týdnů sama, s batohem na zádech.
Projela jsem Thajsko, Laos i Kambodžu.

A během té cesty jsem zažila spoustu malých zázraků. Spoustu momentů štěstí, protože jsem se ocitla v ráji, o které jsem snila už v hodinách zeměpisu na základní škole.

Nepřišla žádná panická ataka.
Měla jsem úzkosti, ale panická ataka žádná. To samo o sobě byl obrovský zázrak.

Zase jsem normálně spala. A smála se.
A potkala jsem se vlastně znovu sama se sebou.

Od té doby má Thajsko (a Laos s Kambodžou) v mém srdci speciální místo.
Tady nastal ten nejlepší zlom v mém životě.

Napadá mě otázka:

Máte ve svém životě nějaké místo, které je spojené s velkou změnou nebo uzdravením?
Klidně napište jen název toho místa.

Příště vám napíšu o tom, jak jsem se při druhém pobytu v Thajsku málem stala buddhistickou mniškou. 🧘‍♀️