Liban

STRACH DUŠE
Potkal Tě na nejskrytějším místě Tvé duše, dotknul se něčeho, co bylo před Tebou samotným skryto. Stáhlo Tě to zpátky do temnoty a nevidíš cestu ven. Jsi tu sám, jen sám se svým strachem, se kterým Ti nemůže nikdo pomoci.

Jednou však přijde úplně obyčejný den, uvidíš první paprsky vycházejícího slunce a ucítíš, že s v Tobě něco změnilo. Jediný paprsek slunce rozzářil tu temnotu v Tobě a dovolil Ti vidět Tvůj strach v jeho pravé velikosti. Zmenšil se na něco tak nepatrného, až se mu musíš zasmát.

Nestalo se nic a přitom se stalo všechno. Našel jsi svou svíci osvícení a odteď Tě již nic nezastaví.

POUŠŤ
Když ocitneš se sám v poušti a nevidíš cestu ven, když nemáš sílu dál jít a všude je jen písek a zprahlá zem, podívej se na nebe a vyber si jednu z hvězd, jedinou z miliónu možností a za tou hvězdou běž. Nepřemýšlej, která volba je nejlepší, jen vyraž a jdi. Tvé čekání tě nedostane k cíli, musíš se jen rozhodnout a prostě už někam jít.

NAUČ SE ZNOVU SMÁT
Nemusíš čekat, až tohle všechno skončí, až budeš moct znovu začít žít, až se budeš moct zase jen tak smát, jen tak bez důvodu. Může ti připadat, že na tebe padá veškerá tíže světa. Čekáš na světlo na konci tunelu, které se zázračně objeví, najednou přijde někde zvenčí. Ty máš ten klíč však schovaný v sobě. Stačí se jen rozhodnout. Jen najít odvahu a zkusit se znovu usmát na svět. Opatrně zvednout jeden koutek, potom druhý, ty jsi nezapomněl.

BETLÉMSKÁ HVĚZDA
Letošní podzim nás nutil více než kdy jindy být sám se sebou. Najednou jsme byli nuceni poznat i tu svou stránku, kterou sami před sebou schováváme, které se i bojíme. Museli jsme se konfrontovat se svými vlastními stíny, se svými strachy, nevěděli jsme už kudy dál. Museli jsme přijmout, že i toto je uvnitř nás hluboce skryto. Až když si to připustíme, až když si to uvědomíme a přijmeme to, že i tohle můžu být já, až najdeme sílu být shovívavý sám k sobě, pak teprve může přijít světlo naděje. Světlo naděje, před kterým se naše stíny rozplynou a díky kterým má daleko větší moc ještě více zářit. Stejně tak, jak první ranní sluneční paprsky postupně zaženou tmu. Stejně tak jak po zimě přijde jaro. Jakmile uvidíš světýlko naděje v té své nejčernější tmě, běž za ním. Již znáš své stíny daleko lépe než kdy před tím, jsou také tvou součástí, ale nemusejí být tvým světem, ten si utváříš ty sám. Dnes na obloze zazáří Betlémská hvězda, možná přišla, aby pomohla prozářit zrovna ty tvoje stíny. Přijmi její pomoc s vděčností. Přišla nejvíce zazářit v den největší tmy – je to náhoda nebo zázrak?

ČAS V MEZIČASE
Příroda se ukládá ke spánku, dnes je ten vzácný čas těsně před usnutím, kdy se čas náhle zastaví. Příroda si jde odpočinout a my spolu s ní jdeme obnovit své síly. Zastav se na chviličku v ten čas těsně před usnutím, mysli na něco hezkého a to si s sebou vezmi do toho půlročního spánku. Nech ten spánek plynout bez zasahování, jsou věci, které neovlivníš svou vůlí, které musíš přijmout takové, jaké jsou. Najdi si ten svůj koutek bezpečí a věř, že se do jara s přírodou opět probudíš do nového začátku, do nového světla plného slunečních paprsků. To, co se ještě večer zdálo neřešitelné, najde ráno po probuzení to pravé řešení.

POSLOUCHEJ SVÝM SRDCEM
Když budeš poslouchat svým srdcem, uslyšíš, že za tím líbivým mámivým hláskem plným lichotek se skrývá možná jen velká dávka jedu. Nepodlehneš mu. Když budeš poslouchat svým srdcem, uslyšíš i tichou radu přítele, kterou ti tak moc chce dát, ale bojí se tě vystrašit či ztratit. Rozezní se v tvých uších náhle jako zvon. Když budeš poslouchat svým srdcem, ustojíš i upřímnost od toho, kdo tě miluje. Dřív by tě bolelo slyšet pravdu, tu která tě zasáhne až u srdce. Teď jsi schopný za ní vidět tu velkou lásku, která ji říká, a poděkuješ za ní. Budete si náhle ještě blíž. Když budeš poslouchat svým srdcem, tvůj svět už nebude nikdy jako dřív.

POHLED DO ZRCADLA
Není nic těžšího než pohled do zrcadla. Takový, který si dovolí vidět i to, co je tam opravdu skryto, a ne to, co ostatní chtěli, abys tam viděl. Je to těžký pohled vidět toho silného člověka, toho, který získal pokoru před životem, vděčnost za život, který nikdy neutíká, který je ochotný pomoci, když je potřeba, a nečeká za to žádné ovace. I takový člověk se musí jednou podívat pravdě do očí a přijmout ji, přijmout, že je silný, tohle už před sebou nemůže dál skrýt.

KDYŽ OČI MLUVÍ
Všude vidíš jen zakryté tváře, říkáš si je to smutný pohled, když nemůžu vidět úsměv, když nemůžu vidět mimiku a výraz tváře, když ten druhý je přede mnou skrytý. Jediné, co ti zbyde, je jen pohled do očí. Najednou se přistihneš, že už nevnímáš, co ten druhý říká, že jeho oči mluví daleko silnějším hlasem než slova rozumu, která plynou z jeho úst. Z jeho očí mluví hlas jeho srdce a ten říká vše i beze slov, ten není schopen nic skrýt před světem.

STÁŘÍ
Už odpradávna se vyspělost jednotlivých civilizací měří tím, jakým způsobem jsou schopny se postarat o své staré a slabé. V současnosti jsou naši rodiče a prarodiče těmi ohroženými, těmi nejzranitelnějšími. Nutí to každého z nás si uvědomit, že tady nemusí být věčně, že jejich přítomnost v našich životech není zaručená a samozřejmá, že jsou vzácní. Až když se dostaneš do situace, kdy nebudeš vědět, zda si budeš moci ještě jednou s rodičem promluvit, uvědomíš si, že bys dal cokoliv na světě za jediné milé slovo, za jediný úsměv, za jediné pohlazení, za jediné objetí. V tu chvíli smažeš veškeré nedorozumění, zacelíš veškeré rány ve svém srdci, zůstane tam zase už jen láska, ta která tam vždycky byla, která tolik let trpělivě a smutně čekala. Už to je jen na tobě, abys jim ukázal, že jsi tady pro ně, že budeš vědět, kde je tvoje místo, že jim dáš každým svým činem najevo, že jsou tady tak moc potřeba.

Obrázek: Quentin Blake

NOVÁ ZEMĚ JE TADY
Strach je pryč. Dříve by ses bál o vlastní život, propadal bys panice. Dnes cítíš jen zodpovědnost za své chování, nechceš ohrozit někoho slabšího, než jsi ty. Strach se vyměnil za ohleduplnost. To je ta Země, kam jsi přišel žít. Už jsi zase doma.

SPOJENÍ
Co bylo rozpojeno se má možnost znovu spojit. Co v minulosti rozpojil rozum a ego se nyní spojuje pomocí srdce. Síle vycházející z tvého srdce se nedá odolat, ta je stálá a neměnná. Kde byla propast, se dnes staví mosty. Ušel jsi dlouhou cestu, cestu do svého srdce, zažehl jsi plamen, který má ohromnou moc. Vyslal jsi paprsek v tu pravou chvíli a zasáhl jsi zamčené srdce tou milimetrovou klíčovou dírkou v ohromném zámku z oceli, zámku ze strachu. Srdce se znovu otvírá a vidí tě konečně zase v jiném světle, trvalo to tak dlouho, celé roky, pro tebe to je však dar, ty jsi to už ani nečekal. Je to tady a teď, zase jste se mohli najít.