meaning.cz

Ze splněného snu k noční můře.
Jsou vztahy, kterých se nelze lehce pustit, ani když víme, že jsou škodlivé. Prostě to nejde. Bolí to a drží to. Vůli navzdory. Proč?
Na začátku jsme se totiž cítili jako snad nikdy před tím. Skvěle, uvolněně, naživu, plní elánu, přitažlivě, napojeně, ... zkrátka jako v ráji.
Už ani nevíme, kdy se to tak nějak zvrtlo. Nebylo to v jeden moment, ale plíživými kroky, které jsme nechtěli vidět nebo ani neviděli.
Jen krásných pocitů ubývalo a temných přibývalo. Nejprve 9:1, pak půl napůl, až nakonec jen tu a tam záblesk a jinak tma. Leze z nás to nejhorší. Hysteričnost, žárlivost, potřeba moci, kontroly, paranoia...zkrátka to nejhnusnější z nás. A pak zase chvilku naděje a pak zas tma. Cítíme se jako naprosto nemožní, jako kus "ho*na".

Co když se změní? Co když už to tentokrát vyjde? Co když, co když co když?
To, co jsme zezačatku zažívali nebylo jen hormonální opojení. Bylo to něco padnoucího, opojného. Jakýsi Svatý grál a Ambrozie. Byla to možnost pocitu bytí sama sebou v jakémsi maximu možného.
A nyní pravý opak. Náš zpravidla nejhorší strach se zhmotnil ve své plné kráse. Obojí přitom "vedle" téhož člověka.
Srážka s narcistou. Naslibuje ráj a skončíme v pekle. Tak strašně přitom netoužíme po něm, ale právě po onom pocitu, který v nás zažehl. A čím více v sobě nesnášíme to nejhorší já, o to víc jsme přitahováni k představovanému zdroji štěstí - k parazitovi, který umě (vědomě či nevědomě) sehrál svůj oblíbený part.

Rozzářit, vypnout ochrany, zapustit kořeny a začít čerpat. Co čerpá? Životní energii a my mu ji ještě rádi poskytujeme, protože když ji těží, jsou to ještě poslední chvíle, kdy se cítíme tak nějak naživu. Dokonalý trik díky dokonalé iluzi.
Zdroj života je viděn vně (v druhém), zatímco uvnitř nevidíme nic než bahno. Představa spásy, úlevy, vyřešení všech těch trablí atd. atd. To je to, co nás tam zpravidla tak drží. A to i dlouho po rozchodu. Sice ne už v nějaké prostoduché naději, ale skrze pocity křivdy, vzteku, smutku...potřebě po pomstě. Dobrý lepidlo!

Co už nevidíme, že jsme pro něj cennější než on/ona pro nás. To on nemůže bez parazitického připojení k druhým žít. Proto má vždy hned někoho v záloze. Proto opouští, když je partnerovi nejhůř. Nedokáže bez životaschopného jedince sám být a pokud je takový jedinec na pokraji vyčerpání, tak copak s ním, žejo?

Jakkoli to zní krutě, a ono to taky krutý je, je nejprve potřeba pochopit neúprosnou "byznys" logiku takových "dealů". Svoje laciný zdroje Ti prodám za draho a Tvoje cenné zdroje koupím za levno. Tenhle fígl nejde zprvu prokouknout, resp. do doby, než jednoho život vyškolí. Na začátku na nás totiž takový člověk "svítí" tak krásným světlem a nakonec na nás "svítí tmou."
Zářit dlouho nedokáže, jen z nabitých baterií (zpravidla z předešlých zdrojů) a tudíž jen chvilku. Pak vrhá temný stín. Na oné počáteční záři se zpravidla podílí odraz i našeho vlastního světla, o kterém ale sami nemáme spravené své vědomí. Jsou to právě pocity nízké hodnoty, nejistoty a všechny ty bolesti z dávnověku - dětství, které vlastní světlo našim očím zastiňují.

První dny a týdny po odpoutání neskutečně bolí. A paradoxně po dalších týdnech začne bolest neúměrně zesilovat. a my vyšilovat. To přestala působit anestetika, kterými jsme byli plni, aby nebylo cítit, jak "komár sosá životní sílu", zatímco si jeden myslí, že potkal prince nebo princeznu jak ze svých snů. Kam to padáme? Přímo do epicentra nezahojených jizev, tudíž traumatu, v každém případě totální tmy.

Ale kdo to v nás to všechno cítí? Kdo je to? Poklad ztracený kdesi cestou, onen kámen staviteli zavržený. Nepotřebuje "toho onoho" tam venku. Co potřebuje? Lásku, pozornost, laskavý přístup. Odvržen byl krutostí, uzdravem nebude ničím jiným než laskavostí.

O to bolavé a o toho, kdo je schopen (a ochoten) tu bolest cítit tu totiž jde. Nejde to snadno a zpravidla potřebujeme v takových chvílích nezištnou podporu. Skutečného přítele. Jakými oči on se na nás dívá? Jako krutý soudce? Ne...laskavým a soucitným pohledem. A to tak dlouho, než si takový pohled sami na sebe rovněž neosvojíme. A pak, teprve pak, začneme postupně z toho příšerného snu procitat. A už pak nejde o špatnost druhého, jako spíše o vidění světla vlastního. Což je to, o co právě jde! Světlo, které nepřestane zářit ani v té největší tmě, jakkoli často schováno, je světlo skutečné, mířící směrem k tomu, kým skutečně jsme. Vše ostatní se zkrátka ukáže jako svit halogenových lamp.

Všechny ty sladký řečičky a sliby...nemířily jen tak do prázdna. Mířily směrem k skutečnému, jen dosud nevědomému ponětí o vlastní hodnotě. Směrem v té době k možnému a nyní k nutnému. Neboť bez osvojení si k sobě patřícího se z takových vazeb jen tak nedostane.

"Najdeš-li co máš v sobě, pak to, co máš v sobě, Tě spasí. Nenajdeš-li to, pak to, co máš v sobě, Tě zničí..."

K tomu jsou takoví lidé nejen vhodní, oni jsou v tom přímo mistři, aniž to oni sami kdy věděli...

V tom všem bordelu se ztrácí to důležité-naděje a inspirace. No a pak se vám dostane do ruky kniha od vynálezce mikroprocesoru a průkopníka v oblasti AI, který se nebojí otevřeně mluvit o vlastních mystických prožitcích, kterého přesměrovaly k výzkumu vědomí.
Je to tak brutálně dobrý, že nejde nesdílet.
Dlouho jsem nic tak zajímavého nečetl. A dlouho už ve mně něco nezažehlo takovou tu kreativní jiskru✨

O spojení se sebou - část čtvrtá.
Poslední část je o paradoxu v poznávání sama sebe. O nejvšednějším z všedního, v čemž je přeci jen skryt poklad.

O spojení se sebou. | Meaning.cz Proč právě o spojení se sebou? Není to moc? Nebo málo? V prvé řadě je to podmínka přežití a ne nějaký luxus nebo cosi pro vyvolené. Vždyť spojení se svými pocity, emocemi a intuicí...se svým tělem je podmínku pro přežití. Představte si třeba gazelu, kdyby takovéto spoje...

O spojení se sebou - část třetí.
Meditace. Imaginace. Citlivost. Zranitelnost. Vytrvalost. Nejde o popis ctností, ale o přiblížení nástrojů a postupů, které na cestě spojení sama se sebou potřebujeme. Někdy se techniky vydávají za poklad sám, zatímco ony cestu k pokladu "jenom" umožňují.
Odkaz v komentáři.

Něco se povede - samozřejmost. Něco se pokazí - samozřejmě, že to bude průšvih. Ale samozřejmě?
Pojďme se na to trochu podívat.

Samozřejmostí si co? Samozřejmě nikdo nevšímá. Co všechno u sebe považujeme za samozřejmé, tak moc obyčejné, že nás ani nenapadne, že by v tom moh být skrytý poklad - například prvky naší sebehodnoty?
Měřítkem našeho hodnocení bývá chybovost - zaměření na co nejmenší počet chyb. Nemám chybu - nemám problém - jsem v pořádku. To je předpokladem, pokud pocit vlastní hodnoty odvozujeme z názoru a hodnocení druhých. Odtud jeho nestabilita.

Ale co všechny ty věci a procesy, které fungují spolehlivě a dobře? Z kolika procent se vše daří a nedaří? 95 ku 5? 99 ku 1?
Nejde o pozitivismus, ale o realizmus.
Vnímat vlastní hodnotu je každého úkol. Nakonec, pokud odvozujeme hodnotu od druhých, stejně se skrytě zabývá každý jen sám sebou :-)

Hra se otočí otočením pohledu na sebe.
Když se ohlédnu za svou dosavadní cestou - na co vše se u sebe mohu spolehnout? V těžkých časech - kým jsem se ukázal být? Kolik problémů se kdy jevilo jako neřešitelných, a jak většina z nich dopadla?
Ohlédnutím za sebou - koho vidím? Co vše tam uvidím? Věci tak samozřejmé (pro mě), které ale vždycky zabraly. Ne proto, aby kdo zářil, ale protože tohle jsme my. Odtud pramení pocit naší sebehodnoty. Z těch věcí, které se jeví tak samozřejmé a to jenom proto, že jsou s námi naprosto pořád. Protože to je to, co nás činí námi.

O spojení se sebou - druhá část.
Do článku na webu jsem přidal druhou část. Tentokrát je praktičtější a jsou v ní i postupy pro práci sama na sobě.
Je o obranných mechanismech a zacházení s bolestí.
Link v komentáři.
Tomáš