Familylab ČR

⭐️ Rodiče se často ocitají v situaci, kdy potřebují říct svým dětem „Ne!“ a nastavit hranici. Později pochybují, zda se zachovali správně. Potřebují vůbec děti nějaké hranice? Pokud ano, jaké? Jak jim máme co nejlépe říkat „Ne“ a nastavovat hranice?

Odpověď Jespera Juula:

Děti nepotřebují hranice v tom smyslu, jak jsme je chápali před padesáti lety. Myslím si, že každá rodina potřebuje hrstku základních pravidel, díky kterým může fungovat.

Zcela jistě víme, že děti potřebují rodiče, kteří jim poměrně jasně sdělují, co chtějí, co nechtějí, co mají rádi a co se jim nelíbí. Mluvíme o tom, jak je důležité, aby si byli rodiče vědomi svých vlastních osobních hranic. Děti ovšem nemají ponětí o hranicích svých rodičů. Proto tyto hranice tisíckrát překročí v období prvních pěti až šesti let svého života. Jednoduše proto, aby zjistili, kdo je jejich máma a táta. V čem se vzájemně liší. V čem je má máma jiná než babička a tak dále.

Je to významný duševní pokrok. Tohle se nedělo, když jsem byl dítě já. Protože tehdy se děti svých rodičů bály. Do věku tří let se naučily být zticha. Dnes se díkybohu tolik dětí jako v minulosti dospělých nebojí. Jsou proto mnohem zdravější, lze se s nimi lépe dohodnout, více se těší ze života.

Potrestat, nebo nechat zažít následky?
V tom mají dnes rodiče často zmatek.

Už roky se místo „trestů“ mluví o „následcích“. Zní to jemněji.
Jenže rozdíl mezi tím je zásadní.

Představte si situaci:
Gabriele je 14 let. V sobotu přijde domů pozdě a zjevně pod vlivem alkoholu.
Není možné s ní mluvit. Porušila dohodu s rodiči.

Druhý den ráno má kocovinu.
A přichází trest: měsíční zákaz vycházek.

Jenže…
kocovina je přirozený následek konzumace alkoholu.
Zákaz vycházek je trest. Pokus rodičů být „důslední“.

A teď jinak.

Jak by mohl vypadat alternativní postup rodičů, založený na empatii, důvěře a rovnocennosti?

Gabriela přijde domů podnapilá.
Matka ji obejme a pomůže jí do postele.

Ráno se na ni otec podívá a zeptá se:
„Je to hodně zlé?“

Gabriela přikývne. Bolí ji hlava. Cítí stud.

A to může stačit.

Poprvé na vlastní kůži zažila, jaké fyzické i psychické důsledky má, když člověk překročí svou hranici.

To, jak se zachová příště, bude záležet na tom, co si z této zkušenosti odnese.
Rodiče to s ní mohou v klidu probrat během následujících dní.

Nemusí ji trestat.
Nemusí ji poučovat.
Stačí naslouchat.

Tím zároveň posilují důvěru v její schopnost nést osobní odpovědnost
– a sami se o ni budou v budoucnu méně obávat.

Dospívání se skládá z tisíce pokusů a omylů.
A dospělost se rozvíjí jedině tehdy, když mají dospívající prostor sdílet i své neúspěchy a pády.

Čím více je izolujeme, trestáme, poučujeme a kritizujeme,
tím méně se toho naučí o sobě samých – o svých silných i slabých stránkách.

Pravidla mohou pomoci předcházet problémům a konfliktům a zároveň vyjadřují hodnoty rodičů.
Často se ale používají jako nástroj k řešení konfliktů – a to téměř nikdy nefunguje.

Rodiče pak mají nanejvýš pocit, že „udělali vše, co mohli“.
Ve skutečnosti to ale často jen zakrývá jejich vlastní bezmoc.

Mnohem konstruktivnější je tuto bezmoc přiznat
a společně s dospívajícím hledat řešení.

⭐️ Jak se díváte na trestání dětí? Jsou tresty nevyhnutelné, nebo je lepší řešit konflikty jinak?

Odpověď Jespera Juula:

Myslím, že je velice důležité rozlišovat mezi společností a rodinou. V rodině není trestání nevyhnutelné. Nemyslím, že je vhodné ho používat.

Ve společnosti nemáme v současnosti žádnou lepší možnost. Věřím, že všichni víme, jak neefektivní to je, jak to nikomu nepomáhá. Nejde to však jinak, protože zde chybí blízký vztah mezi státem a občany.

V rámci rodiny tato blízkost naopak existuje. Máme možnost rozhovoru. Pokud vychováváte děti s použitím trestů a odměn, je to, jako když trénujete psy. Je to zastaralá metoda, kterou se cvičili psi a koně. Je efektivní? Ano, je. Děti spolupracují se vším, s čím jejich rodiče přijdou. A stávají se takovými, jaké je rodiče chtějí mít. Alespoň do období puberty.

Pak to všechno praskne. Zjistíme, že dospívající ani jejich rodiče se nevyvinuli v nezávislé osobnosti. Jejich vnitřní hlas neví, co je pro ně dobré a co není, kde jsou jejich hranice a tak dále. Právě tohle chceme, aby naše děti měly, když nám jednou odjedou z domu.

Takže idea trestání dětí není vhodná, nefunguje. A fyzické tresty jsou jednoznačně škodlivé. Nejen pro dítě. Je potvrzeno, že používání fyzického i psychického násilí u dětí poškozuje vývoj jejich mozku. Poškozuje také výrazně vzájemný vztah mezi rodiči a dětmi, o tom se málo mluví.

⭐️ V knize Tvoje kompetentní dítě používáte termín „kompetentní“, který může znít trochu provokativně nebo možná romanticky. Proč jste se rozhodl pro tento pojem a co si pod ním představujete?

Odpověď Jespera Juula:

Použil jsem ho, protože tradiční vývojová psychologie považovala děti za nekompetentní nebo méně kompetentní než dospělé.

Ve všech důležitých aspektech bytí a soužití jsou děti stejně kompetentní jako dospělí. To znamená, že se rodí se schopností socializace, se schopností prožívat a projevovat empatii, se schopností, a tohle je ta provokativní část, dávat svým rodičem a jiným dospělým nesmírně přesnou zpětnou vazbu.

Nejsou to tedy poloviční lidé, které musíme tvarovat. Ale to ještě neznamená, že umějí všechno, že všechno vědí. Děti se rodí velice moudré, ale bez zkušeností. Jsou dvě velice důležité schopnosti nebo kompetence, které děti nemají.

První je, že děti nemohou nést odpovědnost
za kvalitu vztahů s dospělými. Tuto odpovědnost musejí vzít na sebe dospělí, přestože děti na to mají jistě svůj vliv.

Ta druhá věc je, že, děti nemají žádnou představu o rozdílu mezi tím, co chtějí, a tím, co potřebují. Tohle je past, do níž se chytá mnoho moderních rodin. Myslí si, že pokud dají dítěti všechno, co chce, že se mu tím také dostane všechno, co potřebuje.
A to je naneštěstí zcela mylné.

Co tedy děti potřebují? To víme odjakživa. Potřebují jídlo, oblečení, blízkost, potřebují, jak víte, péči. A co ještě doopravdy potřebují, je vedení dospělých – rodičů, učitelů a jiných.

V posledních desetiletích se pro nás děti staly natolik důležité a hodnotné, že někteří mladí rodiče se až příliš soustředí na svou roli matky nebo otce, přičemž zcela zapomínají na vzájemný partnerský vztah.

Mít dítě vyžaduje obzvláště v prvních 16–18 měsících tolik plné přítomnosti, pozornosti a energie, že pro většinu párů je obtížné věnovat pak ještě další energii a čas jejich partnerskému vztahu. Takhle to příroda zařídila. Malé děti nevyhnutelně potřebují mít své rodiče neustále k dispozici, protože bez nich jsou naprosto bezmocné a neschopné samy přežít.

Jediný způsob, jak můžou partneři předejít tomu, aby se jejich vztah narušil, je ten, že se pokusí brát rodičovství jako týmovou práci. To znamená, že zabrání tomu, aby jeden z nich nesl všechnu odpovědnost kolem dítěte a druhý jen pomáhal a plnil jeho příkazy.

Čím více je za péči o dítě odpovědný jeden z partnerů, tím méně je za ni odpovědný ten druhý. A tedy, budete-li se zapojovat a přispívat k chodu rodiny každý výrazně jinou měrou, poroste riziko, že se váš vztah rozpadne.

EMPATIE A LASKAVOST

Empatii často chápeme jako součást psychologie, což podporuje naši představu, že učitelé musejí být jakýmisi minipsychology, kteří vždy pochopí, že děti dělají to a ono – protože jejich rodiny a zázemí jsou takové a onaké.

Já však empatii definuji jinak. Znamená pro mě něco úplně jiného. Vnímám ji jako schopnost chovat se k dětem s laskavostí (zvlášť, když děti samy nejsou schopny podobnou laskavost projevit) a navazovat tím s nimi takový kontakt, jenž jim pomůže najít cestu k jejich vlastní laskavosti.

Právě tohle je pro učitele, ale i rodiče nebo učitelky ve školkách či školách a jiné velice těžké. Mnoho z nich mívá tendenci se mentálně vracet do doby, kdy si hráli na pískovišti: „Samozřejmě bych chtěla být laskavá a s ostatními dětmi na pískovišti si hezky hrát, ale když mi někdo hází písek do očí, tak mu ho můžu házet taky, protože on si začal.“

Takovou úvahu slýchám od dospělých docela často. Říkají: „Jak mám jednat s respektem s takovýmhle spratkem? Který mi nadává, nazývá mě děvkou...!? Jak můžu tohle respektovat? Mohu snad být empatická v takovéto situaci?“

Trvá hodinu nebo dvě, než se společně dopracujeme k tomu, jak může ta konkrétní učitelka či učitel tuto situaci zvládnout – s nedotčenou integritou a s dostatkem duševní energie – a nahlédnout za to, co se v chování žáka na první pohled jeví jako morálně odsouzeníhodné. To zkrátka vyžaduje trénink. A také nadřízené, supervizory, mentory a jiné, kteří neodsuzují učitele za to, že se k dětem chovají špatně jednoduše proto, že se děti chovají špatně k nim.

Nikdy jsem nebyl příznivcem tohoto „ping-pongu“ – kde se jedna strana pokouší přehodit vinu na stranu druhou a ta zase zpět. Jak ale převzít odpovědnost, která mi náleží? Jako žákovi šesté třídy ve vztahu ke svým spolužákům, učitelce, k zařízení školy? Jako učitelce ve vztahu k dětem, které mi jsou přiděleny? Tyto otázky jsou z mého pohledu zásadní.

Autor: Jesper Juul

DÍTĚ JAKO PROJEKT

Jedna z největších chyb rodičů?

👉 Udělat si ze svého dítěte "projekt".

Když si ze svého dítěte uděláte projekt – ať už se to týká učení, sportu, nebo jakékoli jiné činnosti či aktivity, kterou považujete za důležitou –, redukujete tím své dítě na „objekt“ – na lidskou bytost, jejíž individuální existence pro vás není důležitá.

Vaše dítě bude muset vynakládat mnoho energie, aby bylo projektem, který považujete za úspěšný. A to je velmi nepříjemné, dokonce i pro ty děti, kterým se cílům svých rodičů daří dostát. Avšak až jednou vyrostou, budou nuceny čelit skutečnosti, že vůbec nevědí, kdo skutečně jsou, protože již více nebudou projektem svých rodičů.

Pro ty děti, kterým se naopak být úspěšným projektem nedaří, je to velmi bolestná zkušenost, jelikož nepretržitě cítí, že takové, jaké jsou, nejsou pro své rodiče dost dobré a tím ani dostatečně hodnotné.

👉 Je vaše dítě samo sebou… nebo verzí, kterou jste si vysnili?

ROZVOD

"I po rozvodu nadále oba zůstáváte rodiči, vždy jimi budete, i když jste se rozhodli žít odděleně a netvořit pár. Pro dítě je důležité, abyste dokázali řešit konflikty mezi sebou, pokud nějaké nastanou, a hlavně, aby uprostřed nich neuvízlo. Dítě miluje oba rodiče a potřebuje cítit svou hodnotu ve vztahu k oběma. Nikdy byste neměli dopustit, aby skutečnost, že nedokážete respektovat vzájemné odlišnosti, způsobila, že si bude muset vybírat, ke kterému z vás zachová větší loajalitu."

Helle Jensen