13/05/2026
Oceňování.
To je téma, kterého se teď hodně dotýkám na terapiích.
A vlastně máme často pocit, že je nám to jasné. Že přece oceňujeme. Ale opravdu?
Oceňujeme sebe, své partnery, svoje děti?
Anebo si všímáme hlavně toho, co není hotové, co chybí, co mohlo být jinak?
Možná někdy oceníme, když dítě přinese jedničku, partner po sobě uklidí talíř nebo někdo udělá něco „správně“.
A možná někdy ani to ne… protože to bereme jako samozřejmost.
Nedávno jsem slyšela krásný příběh v podcastu „Počítám do tří“ (moc doporučuji).
Maminka chtěla odejít ven a děti si místo oblékání vytáhly kostky. Vešla do pokoje a už už se chtěla rozčílit – nepořádek, neposlechly, chaos před odchodem…
A pak se na chvíli zastavila a položila si otázku:
„A co udělaly dobře?“
Najednou uviděla nádherného ptáka, kterého holčičky z kostek postavily.
A místo křiku řekla:
„Ty jo… takového krásného ptáka jste postavily? To jste udělaly vy?“
Holčičky se rozzářily.
Všechny se v tu chvíli zastavily.
A po chvíli samy řekly:
„Mami, tak ty kostky uklidíme spolu?“
Ten příběh se mě hluboce dotkl.
Jak často vidíme hlavně to, co není dobře?
A umíme vedle toho uvidět i to malé, co se povedlo?
Možná právě to může změnit celou atmosféru.
Ve vztahu. Doma. I uvnitř nás samotných.
Umíte oceňovat?
Sebe? Druhé?
A všimnout si i malého dobra uprostřed chaosu?
