28/09/2021
Emoce
Kolektivní sporty mě nikdy nějak nebraly. Jednak jsem většinou seděl na lavičce, nic z toho, co se hrálo na škole mi moc nešlo, jednak mi ta týmovost nějak nešla. Rád jsem byl zodpovědný sám za sebe a svoje schopnosti. Absolutně mi v tom chyběla jakákoliv emoce, pocit, nadšení.
Stejně tak se na něco podobného dívat - vůbec, nula.
No a teď tady stojím na zápase (sedět nedokážu) a každou chvilku mám pocit, že dostanu infarkt.
Když se člověk s tím svým týmem “propojí”, tak je to jiná úroveň - tak tohle mě zatím nějak minulo. Sakra, jak to?
Necítil jsem to spojení, ale teď, když s tím svým týmem trávím hodiny a hodiny, vysvětlujeme, učíme, dřeme, opravujeme - tak moje emoce když hraje “můj” tým, úplně někde jinde. To jemné předivo týmového nervového systému se nacvaklo i na můj operační systém.
Když jsem byl na “lvím” 🦁zápase poprvé, tak jsem si tam posedával, koukal na to, jak skáčou a lítá míč a zas tak moc mě to nebralo. Viděl jsem pohyby, skoky, ruce a nohy.
Teď? Mám pocit, že hraju s nima (i když bych jim tam asi dost překážel….). Teď vidím lidi. Tým. Tým, který je tak trochu “můj”.
Na to, abych si to rozebral se budu muset podívat ze záznamu, neměl jsem dost kapacity vnímat detaily.
vyhráli 3:0.
Tak ať to vydrží.
