Čtenářský deník

Jean-Michel Guenassia: Zaslíbené země
Pokračování Klubu nenapravitelných optimistů, po zhruba dvou letech od Sašovy smrti.
Michael je na vysoké, Camille někde v kibucu, Cécile nezvěstná, stejně jako Franck. Jeho otec žije mimo Paříž, s matkou nemluví. Klub neexistuje, s nikým není v kontaktu.
Ale kniha osudy jeho známých z klubu sleduje, především Leonida a Igora, kteří se mi díky tomu konečně přestali plést.
Oproti prvnímu dílu se častěji střídají dějové linky jednotlivých postav, mnohem víc se čtenáři dozví o pohnutkách nebo souběžných dějích. Taky se děj rozběhne z Paříže mnohem dál, nejprve do Alžíru, pak do Izraele a nakonec (pro mě rozhodně neočekávaně) i do Ruska.
O dějové a osudové zvraty rozhodně není nouze, stejně jako o komplikované vztahy (Leonid a Milena, Igor a jeho syn, Michael a Luise) nebo životem přejeé postavy (Cécile, Franck).
Bylo tam snad všechno, co v knize může být. Ale zároveň toho nebylo moc. To, že se děj na chvíli podívá i do Československa, nebo že se Michael dostane do agentury Magnum, kde byl i Koudelka, je už jenom zábavná třešnička na dortu pro české čtenáře.
Celkově 4.5/5!

Margaret Atwood: Gazela a Chřástal
Postapokalyptická romance/deník Sněžného, asi (?) posledního člověka na Zemi, který se snaží přežít další den v novém nehostinném prostředí, ačkoli jeho tělo na něj není ani v nejmenším přizpůsobeno. A ještě by se měl postarat o Chrastíky, nové "lidi", které dostal od Chřástala na starost. Že se Chrastíci jmenují podle Chřástala, mi mimochodem došlo asi pět stran před koncem...
Chřástal byl Jimmyho/Sněžného kamarád ze střední, jistě na spektru, ale funkční. Spolu v komplexu, kde jejich rodiče (nebo aspoň část) pracovala, chodili do školy, koukaly na p***o a hráli počítačové hry. A kolem v plebsurbiích žili ti míň šťastní.
Prolínání reality s děstvím a dospíváním fungovalo dobře, v první půlce mi moc nedávalo smysl, jakou roli tam hraje Gazela, jak se mohou Sněžný s Chřástalem zase potkat, když Ch. odešel na prestižní školu a pak rovnou do výzkumu/firmy na výrobu geneticky upravených tvorů, zatímco S. se patlal v humanitní škole a následně v ne příliš dobrých nebo prestižních zaměstnáních.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy Ch. Jimmyho pozval k sobě. Kniha rázem nabrala spád. Gazela mi teda ne úplně vždycky dávala smysl, ale dějem zamíchala dobře.
Že to neskončilo moc dobře, to moc překvapení není, Sněžný o všem a o všech rovnou od začátku mluví v minulém čase, ale detaily stejně překvapily. Uff.
Celkově 4.5/5 a určitě mně bude zajímat i další díl.

Petr Laštovka: Umřel jsem, ale už je mi líp
Náhodný výběr, nijak promyšlená volba a přece jsem měla několikrát potřebu autorovi napsat, že toho máme tolik společného - když ho vezli na Bulovku, mně se tam zrovna ten den narodil syn, bydlíme několik minut chůze od sebe, jsme taky ze západních Čech a máme doma poměrně čerstvou zkušenost s onkologickým onemocněním i léčbou a následky. A taky máme rádi humor, stejně jako autor.
Byly chvíle, kdy jsem se smála nahlas, ačkoli jsem si dokázala až příliš jasně vybavit všechny ty ordinace, lůžková oddělení, vyšetření, léky. Že někdo dokáže postavit vtip na tom, že mu nezabrala chemoterapie, to bych nečekala. Ale jak úlevné to vlastně bylo!
Nebyl to smích přes slzy, spíš napínavá detektivka, jak to dopadne. Že to (zatím? - jsem optimistka!) nedopadlo, je jiná věc...
Mohlo by tam být klidně míň vzpomínek z Chebu. Ne, že by nebyly zajímavé, ale vlastně mě víc zajímala i bavila "račí" část.
Celkově neuvěřitelný výkon, 4/5.

Jana Šrámková, Jan Němec: Byt
Román ve dvou, něco, co se jen tak nevidí a nabízí neobvyklý dvojpohled. Tady ještě umocněné skvělou grafickou stránkou, kdy se kniha čte jednou "normálně", akorát jen na pravých stranách, pak se otočí vzhůru nohama a následuje totéž. A není asi nedůležité, koho si člověk přečte dřív - jak ostatně dokládá i popsaný pokus v knize, viz. efekt primarity, koho by zajímalo. Já začala ZuZou...
Obě hlavní postavy se dělí o byt, který má jeden v týdnu a druhý o víkendu. Uklidí, převléknou prostěradlo a vymění peřiny.
ZuZa je trochu mimo, ale vlastně ji chápu - malé dítě, totální únava, nesoulad doma, nulová podpora. Vlastně nevím, jak to mohla všechno přežít a úplně se z toho nezbláznit. Nebo ne? Nevim, asi jí spíš věřím a doufám, že to s ní dobře dopadne. Ať už v Táboře nebo ne.
S Danielem je to těžší - ačkoli ve své půlce ledasco osvětlí nebo vysvětlí, pořád jeho chování moc nechápu nebo neumim vysvětlit. Proplouvání do detailů jejich rodnných vztahů sice nebylo příjemné čtení, ale rozhodně bylo zajímavé a skvěle napsané.
A jak to vlastně dopadlo? To by mě opravu zajímalo. Celkově 4.9/5 a 5 nedávám jenom proto, že si ji nechávám v záloze.

Marian Keyes: Rachel's Holiday
Rachel je mladá, svobodná, má ráda zábavu a večírky a tak ji přirozeně naštve, když si její spolubydlící po jednom divočejším večírku myslí, že se pokusila o sebevraždu a zavolá jí záchranku, která má tisíce otázek k obsahu jejího žaludku. A když ještě kvůli tomu přijde o práci, je Rachel fakt naštvaná. Aby toho nebylo málo, přijedou i její rodiče a donutí ji odjet s nimi s New Yorku, který minule, zpátky do Irska, kde jí zaplatili pobyt v Cloisters - odvykacím středisku.
Člověku je jí až líto, ale slibuje si, že si aspoň odpočine a nabere síly. Když teď nemá ani práci, ani kluka (ten se s ní rozejde taky), tak proč toho nevyužít.
Akorát že v Cloisters se začíná ukazovat, že to celé možná není tak, jak to Rachel vidí nebo si snaží namlouvat. Nepije jen tu a tam a drogy si rozhodně nebere jednou za čas, jak je přesvědčená. Taky pobyt tam není wellness centrum, ale klasická léčebna s režimem, zapojení klientů do chodu centra, terapiemi atd.
Nakonec i Rachel dojde, že je vlastně v průšvihu, že nemá nic a nikoho, a že se tak cítí už hodně dlouho. A že je na čase to změnit.
Není to ale taková depka, Rachel je celou dobu vlastně hrozně vtipná, i když popisuje šílené věci, zážitky nebo lidi.
Takže celkově moc pěkné, klidně i za 4.5/5.

Mohamed Mbougar Sarr: Nejzasutější vzpomínka na lidi
Diégane Faye je mladý senegalský spisovatel v Paříži, kde se náhodou dostane ke knize Labyrint nelidskosti od T. C. Elimana. Této knize propadne nejen on, ale i jeho přátelé a on se rozhodne, že se o autorovi musí dozvědět co nejvíc, a ideálně zjistit, zda nenapsal i něco dalšího.
Na začátku spíš zklamání než cokoli jiného. Nadnesené rozmluvy o literatuře, smyslu psaní, esenci lidství, úloze emigrantů z Afriky ve Francii, nějak toho bylo trochu moc a na můj vkus si to spíš hrálo na hluboké myšlenky, než že by to bylo nějak nové, zajímavé nebo přinášelo nový pohled. Byla jsem tak pět stran od odložení knihy.
Pak se ale naštěstí začalo i něco dít - Diégane potká ženu, která žila se ženou, která znala T. C. Elimana, on se o něm a jeho knize dozvídá víc, následně jede do Senegalu, kde navštíví vesnici, odkud tajemný autor byl a dozvídá se víc jak o historii tak o autoroci samotném. Ne teda, že by se odkrylo všechno, ale tak akorát, aby to bylo zajímavé.
V knize se střídají dějové i časové linky, takže je chvílemi těžké uvědomit si, kdo jak a s čím souvisí, ale tou dobou už to všechno tak jede dopředu, že nevadí se na chvíli zastavit a rozmyslet.
Možná, že ten kulhavý začátek byl potřeba k tomu, aby druhá část knihy vynikla - celkově nakonec docela nadšení, klidně i na 4/5.

Pandora Sykes: The school for good mothers
Frida žije se svou dcerou Harriet, kterou má ve střídavé péči se svým exmanželem po té, co ji opusil kvůli mladé cvičitelce jógy. Frida se vzpamatovává z rozvodu, Harriet je prostě malá a tím pádem také náročná, v práci je toho hodně a v jeden extra špatný den má Frída špatný nápad nechat Harriet doma samotnou, skočit si pro kafe a na chvíli do práce. Akorát že není pryč půl hodinky, jak si plánovala, a než se stihne vrátit, sousedi zavolají policii a ti zase sociálku. A ačkoli to Frida vidí jen jako špatný den, sociálka to vidí jinak a posílá ji na roční (!!) pobyt na převýchovu matek, Harriet dává do plné péče otce a uvidí se, zda Frida dostane zpět svá mateřská práva.
Během toho roku dostane Frida panenku, na které se má učit péči a lásce k dítěti. Akorát že ta panenka si neustále pozoruje a poslouchá a data posílá na ústředí, kde je analyzují a zjišťují, zda je dost dobrá matka. Psycho.
Long story short, na konci soudce na základě panenky určí, že Frida prostě dobrá matka není a že nejen, že nedostane zpět svá práva, ale má zákaz vůbec se s Harriet stýkat.
Všechny ty šílenosti bych ještě asi skousla, ale tohle je trochu moc. Proč by měla mít nějaká instituce takovouhle pravomoc? Jak je to dobré pro Harriet? Proč je celý ten systém tak strašně zaměřen proti matkám? Proč nikoho nezajímalo, že děti potřebují s matkami kontakt, i když jsou na "převýchově"? Proč otcové neměli ani setinu omezení a zákazů jako matky?
To, že to Frida nakonec nedá, není moc překvapivé, ale způsob, kterým to udělá, mi hlava nebere.
Hned v několika místech knížka moc tlačí na pilu, takže ač neobvyklý nápad, celkově tak 3/5.

Maja Lunde: Historie včel
Kniha v sobě spojuje na začátku skoro těžko spojitelné příběhy tří lidí, které se tak nějak týkají včel a které se nakonec trochu nepřekvapivě spojí - navzdory historické i geografické odlehlosti a nebylo ani moc přes klouby.
William žije v Anglii v roce 1852 a byl by rád vědcem, ale musí nějak uživit svojí rodinu, takže nakonec nedělá dobře ani jedno, ačkoliv by snad měl i talent (i když jeho profesoru si to snad už ani nemyslí). Po jedné silné atace deprese v sobě najde sílu a rozhodně se sestrojit zcela nový typ včelího úhlu, s čímž mu výrazně pomůže jeho nadaná cena Charlotta. Nakonec jsou úspěšní a už se těší na zasloužený úspěch, slávu a bohatství, aby ovšem zjistil, že vlastně úplně stejný typ vynalezl jen o chviličku dřív někdo jiný. Takže ryze vědeckou zkušenost dostane - ačkoliv to asi není ta, o kterou by přímo stál.
George žije v Americe v roce 2007 na pokraji epidemie kolapsu včelstev. On sám se ke svým včelám nechová tak zhůvěřile jako někteří jeho známý, ale vyhnutí se nevyhne ani jemu a jeho farmě. Ať se farmu snaží zachránit sebevíc, i za cenu svých rodinných vztahů.
Vymírání včelstev se samozřejmě dostane i do Číny a Čína k tomuto problému přistoupí s přístupem sobě vlastním - včely jednoduše nahradit lidmi. Takže v roce 2098 se Tao živí spolu s manželem jako opylovačka hrušní. Nebo by žila, kdyby se jejímu synovi při jedné procházce při výjimečně volném dni nestala nehoda, po které je odvezen do nemocnice a nikdo jeho rodičům není schopen říct co se mu stalo. To Tao vyburcuje k akci, takže se pokusí Wei Wena najít i za cenu opuštění svého manžela, místa a jistoty, a cesty do Pekingu. Popis postapokalyptického světa je poměrně drsný, stejně jako zjištění, že Wei Wen měl velmi silnou alergickou reakci - pravděpodobně po štípnutí včely. Proto takový poprask, protože včelu už nikdo dlouho neviděl. Wei Wenovi už to sice nepomůže, ale jeho smrt je vlastně možná začátek happy endu?
Spojení anglické a americké verze příběhu byl vlastně očekávatelný, ačkoliv William se v Georgových očích smrskne jenom na autora plánů, které přivezl některý z jeho příbuzných do Ameriky v kufru. To, že šlo o Charlotte člověk zjistí na konci a jen tak mimochodem - tohle je třeba část příběhu, která by mě zajímala určitě víc. Charlottin pohled, její postavení v rodině a vnímání toho, že její pozice v rodině je defaultně slabá už jenom proto, že nebyla svým starším bratrem. Spojení s Tao už bylo méně jasné, o to zajímavější.
Knížka ve výsledku není moc veselé čtení, chvilkama možná i drhne střídání jednotlivých rovin postav – Georgova linka mi přišla nejslabší a klidně bych ji upozadila.
Celkově ale pořád velmi pěkných 3.5/5.

Viktorie Hanišová: Houbařka
Sisi žije na Šumavě, každý den chodí lesem stejný okruh, při kterém sbírá houby, ty potom na konci dne prodá v restauraci, kde za ně dostane pár stovek na ruku.
Jako by jí nic nechybělo, teda krom pořádného bydlení (bydlí v rozpadající se chatě, která rozhodně nebyla plánovaná na celoroční pobyt), dobrých rodinných vztahů (v nejlepším případě absentujících), finanční jistoty (pár stovek denně ji neumožní skoro nic ušetřit), psychické pohody a kontaktu s lidmi. Nedej bože nějakého vývoje.
Od začátku je jasné, žeje něco špatně, ale jenom pomalu se ukazuje co. A jak moc a od kdy a v co se to vyvinulu a co všechno kolem ještě v pořádku nebylo, není a nebude.
Trochu mě mátl nostalgický tón vzpomínání na rodiče, chození v tatínkových botách na tradiční túru, setrvávání v rodinné chatě - proto i když mě rozuzlení napadlo vlastně docela brzo, zdráhala jsem se tomu věřit.
Hutné je také přiblížení se skoro začátku happy endu s Vojtou, ale pak propad a další pád níž. Aby pak snad na konec?
Celkově houbařsky hodně zajímavá knížka - měla bych si rzohodně rozšířit okruh druhů hub, které sbíráme! Jako rodinné drama taky hodně surové, trochu pekelné, ale bohužel uvěřitelné.
Celkově nejmíň 4/5 a kladné body rozhodně přidávám za plzeňské lokace.

Cormac McCarthy: Cesta
Otec a kluk jdou mrtvou krajinou a otec celou dobu jenom přemýšlí o tom, jestli už má kluka zabít, nebo už to měl udělat dávno. Maminka to už vzdala.
Aby aspoň měli šanci přežít další zimu, musí se dostat na jih, přes hory k moři. Ale má to cenu? Co tam? Co dál, i kdyby se jim to povedlo?
Nicméně jdou, strachu navzdory. Strachu z nemoci, z ostatních přeživších, kteří "nejsou hodní" aka jí děti, ze zimy, z nedostatku jídla, z bezvýchodnosti situace.
Pokud se člověk z knížky nechce zbláznit, je určitě lepší přečíst ji najednou, než si ji nechat na poloviny. Po první půlce jsem vlastně nemohla vůbec spát a pořád jenom myslela na to, v jaké situaci musí asi člověk být, když celé dny myslí jenom na to, že bude muset zabít své vlastní dítě, protože to pro něj bude ta lapší varianta...
Mezi popisem jednotlivých dní a toho, koho kde potkali, kolik nábojům jim ještě zbylo, a kde nakonec měli to štěstí, že vždycky nějak dokázali doplnit ztracené zásoby, se čtenář dozvěděl náznakem o kolapsu, ekologickém rozsahu katastrofy, včetně (fyzikálně správného) vysvětlení toho, co se se Zemí děje (ačkoli není jasné proč a asi to vlastně není důležité), proč s sebou nemají maminku, a proč je tak dobré se všem vyhýbat.
Je to sice deka, ale člověk si na to tak nějak zvykne. Takže i když na konci umře jedna hlavní postava, je to pořád happy end. Zní to šíleně, ale já v tom naději viděla.
Celkově 4.9/5!

Jana M. Bauerová a Františka Jirousová: Mága
Deníkové záznamy JMB a FJ z let 1997 - 2011, tedy z let kdy autorkám bylo mezi 17 a 31 lety, a které se nějakým způsobem vztahují k Ivanu M. Jirousovi, alias Magorovi, Mejgrovi, Mágovi, ale taky tátovi. Nebo k Prostřednímu Vydří, kde Mága vlastnil ruinu statku. Ten se teď mimochodem FJ snaží dát ještě stále dohromady a vytvořit z něj útočiště pro umělce, studenty a lidi z nezisku...
Zápisky jsou vždy uvedeny datem a autorkou, texty, které se přímo netýkají Mágy nebo Vydří jsou vynechány (...) a na pár místech jsou i jména přítomných dam uvedeny jen jako X. I přes to si může člověk udělat poměrně solidní představu o tom, co to obnáší, žít vedle geniálního básníka s vážnými psychickými problémy, které řeší chlastem.
První část knihy je čtivá, vhledy do "normální" fungovány Mágy a jeho blízkých chvíli šokuje, chvíli mrazí, chvíli člověk jenom kroutí nevěřícně hlavou. A zároveň sleduje vývoj adolescentek směrem k vyšším a vyšším počtům pips (piv) a času (cigaret). A trochu se o ně bojí.
Nic moc zásadního se v knize ovšem neděje až do roku 2004, 2005 - Mága pořád někde je, měl být nebo naopak neměl být, pak je festival ve Vydří a výčet toho, kdo kde co shrabal a kolik koleček čeho kdo kam odvezl, pak seznam lidí, se kterými autorky hovořily a kapely, které viděly. A čas, kdy šly spát a vstaly. A co jedly, a zda přijela pojízdná prodejna a bylo-li za co nakoupit. Za mě asi nejméně zajímavá část knihy, ale možná proto, že tohle životní období je holt passé.
Pak se ale JF přestěhuje k Mágovi do Prahy do smíchovského bytu a pokračování ve čtení mi zase začalo dávat smysl. Každodenní ne/fungování s Mágou, popis jejich způsobu života atd. mi přišel někdy až ohromující. V positivním i negativním slova smyslu. Do toho samozřejmě festivaly apod.
Na konec zhoršování Magorova zdravotního stavu, ale vždy tak nějak bokem, mimochodem. Seifertova cena, USA. Pití, smíchovská Oáza, problémy s bydlením. A smrt.
Celkově vlastně velmi dobré - cháou, že vypustit několik let proto, že se tam toho dost nestalo, by nedávalo smysl, protože i někdy jen okrajové epizody pořád doplňují obraz toho, co se dělo. Za mě tedy nejméně 3.5/5.