Monika Kukoľ Sochorová - Certifikovaný kouč a lektor

„Co chceš v životě dělat?“

Tuhle otázku slýcháme od dětství. Nutí nás definovat se přes výkon, profesi, status a roli. Směřuje naši pozornost ven – k cílům, které si musíme odškrtnout, k pozicím, které musíme dobýt, a k hromadění věcí.

Výsledek? Často se sice dostaneme přesně tam, kam jsme si naplánovali, ale uvnitř sedíme v prázdnu. Protože jsme sice vyřešili, co děláme, ale úplně jsme minuli to, jak u toho žijeme.

Zkuste tu otázku otočit. A zeptat se sami sebe:

„Jak chceš žít?“

Zdánlivě podobná věta, která ale otáčí kormidlo o 180 stupňů a míří hluboko dovnitř. Neptá se na váš pracovní titul, ale na vaši kapacitu a prožitek.

Není o tom, kolik hodin denně odpracujete, ale s jakou energií se večer vracíte domů.

Není o velikosti rozpočtu, který řídíte, ale o tom, jestli máte prostor se v klidu nadechnout a vnímat přítomný okamžik.

Není o tom, jak silní dokážete být navenek, ale jak bezpečně se cítíte sami se sebou a se svými lidmi, když masky spadnou.

Zatímco ta první otázka vytváří permanentní tlak na výkon a přepíná náš biologický systém do režimu neustálého honu za něčím dalším, ta druhá nás vrací k našim skutečným hodnotám a biologickým limitům. Uzemňuje nás.

Když víte, jak chcete žít, teprve tehdy můžete začít smysluplně skládat to, co chcete dělat. Nikdy ne naopak. Jinak hrozí, že obětujete svůj život budování kulis pro hru, kterou vlastně vůbec nechcete hrát.

Až budete mít dnes chvíli klidu, zkuste se zeptat sami sebe:
Jak chci žít? A odpovídá tomu to, co právě teď dělám?

Ředitel školy není jen manažer budovy a rozpočtu. Je to lídr, který denně unáší tlak učitelů, rodičů i systému.

Jenže na pedagogických fakultách se málokdy učí, jak reálně vést lidi, jak pracovat s odporem v kabinetě nebo jak pod tímto permanentním tlakem neuřídit věci silou a sám nevyhořet.

Proto na podzim otevíráme další běh 5denního mentoringového a výcvikového programu pro ředitele škol, na kterém spolupracuji s Národní pedagogický institut České republiky.

Nečekejte suchou teorii z učebnic nebo levné motivační fráze. Jdeme čistě přes řemeslo a praxi. Podíváme se na to, jak funguje lidský mozek pod tlakem, jak srozumitelně komunikovat, aktivně naslouchat a jak v týmu přenášet zodpovědnost za dialog. Učíme se, jak vytvářet prostředí, kde učitelé chtějí spolupracovat, a ne jen mechanicky přežívat v režimu hašení požárů. A hlavně – jak být funkčním mentorem těm, kteří to potřebují.

A pro ty z vás, kteří už máte první intenzivní běh se mnou úspěšně za sebou a ptali jste se, co bude dál?

👉 Na jaro 2027 pro vás chystám navazující vzdělávání! Děkuji za vaši důvěru, otevřenost a za to, že tyhle principy okamžitě přenášíte z našich setkání rovnou do svých škol. Má to obrovský smysl. ❤️

Můžete mít ty nejlepší technologie a stroje, ale bez funkčních soft skills lidi ve výrobě stejně neuřídíte. 🎯

V průmyslovém a výrobním prostředí se často hraje na tvrdá data a procesy. Jenže ty největší zádrhely nakonec nevznikají na linkách, ale v komunikaci – při předávání směn, na poradách nebo při snaze ustát každodenní tlak pod biologickými limity našeho mozku.

Proto v rámci evropského programu EXCEED otevírá jedinečnou příležitost pro 10 lídrů, techniků a manažerů z výroby:

Rozviňte své soft skills SE MNOU a vyjeďte se mnou kompletně ZDARMA na intenzivní školení do Finska! 🇫🇮✈️

Žádné suché přednášky ze židlí ani sluníčkové teorie. Společně se podíváme na čisté řemeslo – vedení týmů, zvládání stresu, komunikaci v krizových situacích a time management. Propojíme tvrdý průmyslový svět s funkční neurobiologií a praxí.

Kapacita je omezena a čas na přihlášky utíká.

👉 Všechny detaily, termíny a požadavky najdete přímo v přiloženém letáku. Pokud chcete přestat věci tlačit silou a chcete získat nástroje, jak vést lidi s přehledem a čistou hlavou, kontaktujte Institut Inpro na e-mailu v letáku. 🧭

Začít konferenci zážitkem namísto poslouchání slajdů?

V devět ráno jsem otevírala hlavní program prvního ročníku Soft Skills Day od Počítačová škola GOPAS v pražském Microsoft. Moje mise byla jasná – přinést čistou praxi, mluvit na rovinu a ukázat, jak věci reálně fungují z pohledu našeho (ne)vědomí.

Mluvila jsem o tom, co se dnes přehlíží úplně všude, bez ohledu na to, jestli sedíte v korporátu nebo ve škole: jak digitální chaos unavuje náš mozek a přepíná nás do mechanického režimu „hašení požárů“. Náš biologický systém má zkrátka své limity, o kterých často vůbec nic netušíme.

Žádné sluníčkové teorie o tom, že se máme méně stresovat. Ukázala jsem konkrétní nástroje, jak tento tlak ustát, jak efektivně pracovat s pozorností i energií a jak věci v týmu neuřídit silou, ale přes ty správné otázky.

Děkuji za pozvání! První ročník nasadil laťku hodně vysoko.

👉 A víte, proč zebra nemá žaludeční vředy a proč tlačit na pilu se nemusí vždy vyplatit? Pokud s odpovědí váháte, víte, kde mě najít.

Ve spolupráci s Gopasem školím tyto a další kurzy:
Zen To Done | Kreativita | Stress management | Well-being

„Moni, to co jsme minule dělaly spolu, tak jsem to hned vyzkoušela na tripartitách a kluk, co normálně nemluví, se chytil!“

Tuhle větu mi řekla klientka, učitelka na základní škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Nebylo to o tom, že by ode mě dostala stostránkový manuál nebo obecné teoretické poučky, kterých je ve školství všude dost. Pár dní předtím jsme na společném setkání seděly nad její reálnou třídou. Mapovaly jsme konkrétní situace, chování dětí a hlavně to, co v danou chvíli potřebuje ona sama jako pedagog. Domů neodcházela s teorií, ale s jasným prožitkem a plánem.

Vzala tyhle konkrétní koučovací nástroje a okamžitě je přenesla do praxe. Výsledek? Zafungovalo to hned při prvních tripartitách.

👉 Když učitel (nebo lídr ve firmě) přestane tlačit na pilu, opustí roli toho, kdo musí mít na všechno odpověď, a začne se skutečně ptát, bariéry padají. Zodpovědnost za dialog se přenáší na druhou stranu. I na lidi nebo děti, u kterých to okolí už dávno vzdalo.

Když se lidem dají do rukou praktické nástroje namísto přednášek, často to zafunguje. A když se před vámi otevře člověk, který doteď mlčel, víte, že ta práce má smysl.

Kde ve svém týmu dneska zbytečně tlačíte na pilu vy a zkoušíte věci uřídit silou, místo toho, abyste lidem položili tu správnou otázku?

„Ty to vidíš všechno moc růžově.“ 🌸

Tuhle větu občas slýchám. A pokaždé mě donutí k zamyšlení. Protože přes moje brýle není vidět růžový obláček, ale příležitost k akci.

Je strašně snadné se utápět v tom, co všechno nejde. Kdo za to může. Proč je systém špatný a proč jsou „tamti“ tací a „tamti“ onací. A že za můj život můžou všichni ostatní, jen ne já. Je to pohodlné, je to bezpečné, ale nikam to nevede.

Můj pohled není o ignorování problémů. Je o hledání východisek.
Když se podívám na situaci, která vypadá jako slepá ulička, neříkám, že tam ta zeď není. Říkám: „Dobře, je tu zeď. Co s ní můžeme udělat? Zbouráme ji, přelezeme, nebo ji obejdeme?“

To není naivita. To je volba.

👉 Buď vidíte jen překážku. (A zůstanete stát.)
👉 Nebo vidíte možnosti. (A pohnete se z místa.)

Dívat se na svět přes „co s tím jde dělat“ je mnohem těžší než si stěžovat. Vyžaduje to odvahu převzít zodpovědnost do svých rukou. A to je jediný způsob, jak věci skutečně měnit.

Až vám příště někdo řekne, že jste naivní, nepoučitelní optimisti, usmějte se. Vy totiž neztrácíte čas koukáním na to, co nefunguje. Vy už pracujete na řešení.

Jak to máte vy? Radši analyzujete, proč to nejde, nebo už hledáte cestu jak z toho ven?

---
by Kukoľ

„Ty jo, kruh.“ Cítím, jak atmosféra v místnosti okamžitě zhoustne.

Vejít ráno do třídy, kde chybí stoly, totiž okamžitě spouští přirozený obranný reflex. Lavice pro nás od základní školy fungují jako bezpečná bariéra – fyzická i psychologická. Schovat se za ně a jen pasivně poslouchat je vždycky jednodušší.

Jenže koučovací přístup se nedá odprezentovat na slidech. Musí se odžít.

Na workshopu Koučovací dovednosti pro učitele pro Národní pedagogický institut České republiky vstoupili učitelé do prostoru, kde chybí pevná opora stolů, ale kde se rodí skutečný dialog.

Jakmile ale pochopíte, že kruh není past, masky jdou dolů.
Končí naučené role a začíná debata na rovinu.

..domů neodcházeli s další teoretickou složkou pod paží. Odnášeli si prožitou zkušenost, že správně položená otázka a práce s tichem přenese zodpovědnost na žáky. Na kolegy. Na rodiče.

Děkuji, že jste přišli a byli mi inspirací.

Nepotřebuju soft skills. Nebudu se lidí v práci ptát, jak se cítí. Neptám se na to ani doma.

Slova, která občas slýchám. Nezřídka z úst lídrů, kteří mají na papíře skvělé výsledky, ale za sebou rozpadlé vztahy, osobní izolaci a týmy, které jedou na půl plynu.

Byznys není stroj. Tvoří ho lidé. A lidé své prožívání nevypnou v osm ráno spolu s pípnutím karty na recepci. Záměna soft skills za slabost nebo „sluníčkové plácání po zádech“ je fatální manažerský omyl.

Když lídr odmítá vnímat, jak se jeho tým cítí, emoce z firmy nezmizí. Jen se přesunou do podzemí. Promění se v tichý odpor, pasivitu, apatii a neochotu udělat krok navíc.

Při práci s manažery neřešíme psychoterapii. Řešíme efektivitu. Ale pokud nevíte, jak se váš tým cítí, neřídíte lidi. Řídíte jen procesy. A to je pro dlouhodobý úspěch málo.

Měkké dovednosti jsou o schopnosti unést realitu. O odvaze sundat masku neprůstřelnosti a začít vnímat kontext druhých. V práci i doma. Protože způsob, jakým komunikujeme, neurčuje jen naši kariéru. Určuje kvalitu života.

Kdy jste se svých klíčových lidí naposledy upřímně zeptali, jak se jim v současném tlaku pracuje? A byli jste připraveni slyšet skutečnou odpověď?

„Nestíhám“ se stalo novým firemním standardem, ale digitální přetlak nevyřešíme tím, že budeme makat rychleji.

Digitální chaos dnes už není výjimka, ale běžné pracovní prostředí. Jenže lidský mozek nefunguje stejně rychle jako technologie kolem nás, a když jedeme dlouhodobě v režimu „hasím, co hoří“, dřív nebo později se to projeví na výkonu, kreativitě i psychické pohodě.

Na konferenci Soft Skills Day se s vámi podělím o konkrétní principy a nástroje, které pomáhají zvládat informační přetlak bez vyhoření. Budeme mluvit o tom, jak pracovat s pozorností, energií i fungováním týmů tak, aby výkon nestál na permanentním stresu.

4. června 2026 | Microsoft – Praha 4

Těším se na vás! 👉 https://lnkd.in/ew5CgQxN

Time management je mýtus. Čas uřídit nejde.

Když lidé nestíhají, první nápad personalistů bývá: „Pošleme je na kurz time managementu.“
Účastníci pak vyfasují poučku o Eisenhowerově matici, v úterý se vrátí do práce a pod lavinou e-mailů na všechno zapomenou.

V čem je chyba? Čas totiž nejde uřídit. Je pro všechny stejný.
To, co musíme řídit, je naše pozornost a energie.

Přesně o tom to bylo v Doubrušce s týmem z Koenig & Bauer, kam jsem vyrazila ve spolupráci s Agentura Ámos.
Žádný projektor, žádných 250 slidů, ze kterých bolí oči. Jen flipcharty, které jsme plnili společně, barvy, diskuse a aha-momenty, které si člověk musí odžít, aby je v pondělí v kanceláři nebo na dílně reálně použil.

Když pochopíte, jak funguje váš mozek v tlaku a kde vám zbytečně utíká kapacita, přestanete bojovat s časem a začnete konečně systematicky pracovat.

Díky týmu z König & Bauer za skvělou energii a odvahu jít pod povrch obyčejných tabulek.

A co vy? Řídíte svůj den, nebo den řídí vás?