24/06/2026
Když mi manželka řekla, že půjdeme na pouť, představoval jsem si příjemný výšlap, večerní oheň, buřty a pohodu 😊
Realita byla úplně jiná. 😅
Dva dny na slunci ☀️, horko, bolavé nohy, málo vody 💧, spaní pod širákem v lese 🌲, déšť během noci 🌧️, nekonečné kopce a neustálý boj s vlastní hlavou.
Několikrát jsem si říkal, proč jsem sem vůbec šel.
A právě v tom bylo to největší kouzlo. ✨
Většinu času jsem byl sám se svými myšlenkami. Bez běžného rozptýlení, bez práce, bez telefonu. Jen já, moje hlava a cesta přede mnou.
Uvědomil jsem si, jak moc jsem pečovatel. ❤️ Když někdo zpomalil, zastavil jsem se s ním. Když někdo potřeboval podporu, byl jsem tam. Dokonce jsem se dělil o vlastní pití, i když jsem sám bojoval s horkem a nedostatkem vody.
Další silný moment přišel v Hostýně, kde jsem schody ke svému cíli vystoupal po kolenou. Bylo to fyzicky náročné, ale zároveň symbolické. 🙏 Celá tahle cesta byla o vystoupení z komfortní zóny.
Poslední den vedl přes rozpálená pole. Všude slunce ☀️, téměř žádný stín. A právě tam jsem si uvědomil ještě jednu důležitou věc:
👉 Abych mohl být oporou ostatním, musím být v pořádku nejdřív já sám.
Když jsem cítil, že se blíží stín, dokázal jsem zabrat, zrychlit a překonat únavu. Ne kvůli někomu jinému. Kvůli sobě.
Tato pouť na slunovrat pro mě nebyla o kilometrech.
Byla o poznání sebe sama. 🧠
O překonávání vlastních limitů. 💪
O vděčnosti. 🙏
A o tom, že někdy najdeme nejvíc odpovědí právě ve chvílích, kdy nám není úplně dobře.
Jsem vděčný, že jsem tuhle zkušenost mohl prožít s manželkou ❤️ a s naší koučkou, která nás dlouhodobě provází a pomáhá nám nacházet směr nejen v práci, ale i v životě.
Bylo to náročné.
Bylo to nepohodlné.
A stálo to za to. ✨🌲☀️
