26/04/2026
„Veru, ten první porod byl fakt masakr. Máme z něj s mužem trauma. Rodila jsem za covidu, nechali mě tam strašně dlouho samotnou. Moje hlavní přání je nebýt nikdy a nikde sama. Kojení i šestinedělí byly hrozné. Tenhle porod musí být jiný. Tohle už nechci.“
Potkaly jsme se ve škole, kam občas chodím pomáhat. A jak všichni víme, náhody neexistují 🙃. V té době se miminko ještě rozhodovalo, jestli si udělá pelíšek na správném místě.
Po třetím měsíci jsme se zase „náhodou“ potkaly po její poslední kontrole. Už z dálky na mě volá: „Rodíme spolu, všechno je v pořádku!!!“. Objímáme se.
Během těhotenství jsme spolu strávili spoustu hodin – povídáním, přípravou i zpracováváním jejího prvního porodu.
Miminko bylo odhadované na 4 kg, takže p***o i téma vyvolání 😐. Přály jsme si, aby se miminko narodilo dřív. A ono to vyslyšelo – brzy ráno praskla voda. Přes den se ale nic moc nedělo, takže večer odjeli do porodnice na kontrolu. Se stmíváním se začaly rozjíždět kontrakce a po půlnoci přijíždím na porodní sál.
Každá vlna byla náročná, ale posun miminka minimální. Hlava začala jet naplno – proč to nejde, proč se to neposouvá, jestli to zvládne, jestli je něco špatně, proč vedle někdo křičí… Tělo nemělo prostor dělat svou práci.
„Pusť to. Zvládneme to. Tentokrát to bude jiné. Neboj.“
Přichází krize. Pláče, omlouvá se muži, že to asi nezvládne – přitom dělá neuvěřitelně moc. K ránu jsme na krásných 5 cm. Na její přání a doporučení lékařky dostává paralen, buscopan a dýchá entonox.
A najednou se to mění.
Uvolňuje se. Začíná pouštět kontrolu. S každou vlnou přichází silný, úlevný křik. Nádhera. Muž jen nechápavě sleduje, že jeho žena umí takhle křičet 😅.
„Já rodím. Já fakt porodím.“ 🥹
A za chvíli se rodí miminko… velké miminko… zatím moje největší… a žena jen malé škrábnutí 🙏.
Krásné 💛
Kolik myslíte, že miminko vážilo?