21/01/2026
Jsme v prvé řadě lidi. Být učitelem je jakási role, povolání.
Jasně, že jsme u našich žáků od toho, abychom je naučili nějakém vědomostem a dovednostem. Nicméně spoustu z toho, co je učíme, mohou někteří časem zapomenout. Je to každého volba, čemu se chce nadále věnovat, jestli ho ta hudba bude táhnout dál, nebo ne.
Co ale děti nikdy nezapomenou, je to, jak jsme se my učitelé chovali jako lidi. Jak jsme se chovali v určitých problematických momentech. Jak jsme řešili různé situace.
Když jsem dříve učila v jedné ZUŠ, napadlo mě dát žákům ve třídě dotazník. Ten dotazník nebyl test na vědomosti, ale obsahoval otázky typu: jak se cítíš ve třídě, máš zde kamarády, co tě nejvíce baví na hodinách, co tě naopak nebaví?, atd. Děti byly z dotazníku překvapené, ale rádi jej vyplnili, hlavně i proto, že byly anonymní.
V jedné třídě jsem dostala podobnou zpětnou vazbu od několika žáků - že jim vadí chování jednoho spolužáka. Ano, tento žák se opravdu neuměl chovat slušně. Komentoval mnohokrát bez vybídnutí to, co se zrovna na hodině dělo a nebyl ochoten mnohdy spolupracovat bez toho, aby na sebe strhnul pozornost. Nutno dodat, že tento žák byl vlastně velmi chytrý. Jenže svou chytrost využíval k tomu narušovat, než vstřebávat informace.
Byla jsem vždy z těch hodin unavená právě kvůli němu. Občas jsem schválně nereagovala na jeho rušivé chování, ale někdy jsem už celkem nervózně dávala najevo, že to není pro mě příjemné.
Když jsem si přečetla od ostatních žáků stížnost, že je to ruší, že s tím mají problém taky, uvědomila jsem si, že oni vlastně čekají na mě, na to, co já s tím udělám. Že oni sami nemůžou tyto situace vyřešit z jejich pozice. Že to očekávají ode mě, od učitele.
V tu chvíli mi došlo, že na to musím jít jinak. Při první příležitosti, když opět v následující hodině žák rušil, jsem výuku zastavila a z pozice někoho, kdo je tady k tomu určen, jsem celé toto chování rozvedla a vyjádřila velkou nespokojenost. Dala najevo, že narušuje výuku nás všech. Nebyl to krátký proslov, zabral část hodiny. Přiměla jsem žáka též k jakékoli reakci, abych mu také dala slovo a mohl se k tomu vyjádřit. Ostatní žáci byli potichu.
Od další hodiny to žák sice párkrát zkusil znova, ale s mnohem menší intenzitou, kdy jsem opět situaci nepřehlédla, ale okomentovala a znova ho vybídla, ať reaguje i na moje vyjádření. Dokonce se už ozvali i jiní žáci a podpořili mě. Až toto rušivé chování postupně zcela vymizelo.
Nepřehlížejme jasné negativní chování druhých, ale ozvěme se. Když se budeme cítit v síle, nijak nás to neohrozí. Nebojme se toho. Pokud jsme učitelé, očekává se to od nás...
