17/01/2025
Nebuďte tak pozitivní!
Aneb všeho s mírou.
V posledních letech se mi opakuje jeden vzoreček. Čím dál více se setkávám s lidmi, kteří velmi často říkají a zdůrazňují, že je třeba být pozitivně naladěn, mít pozitivní přístup a uvažovat o věcech pozitivně. Být optimista, to je, podle nich, to pravé. Jasně, souhlas, proti tomu se vlastně nedá nic namítnout.
Já se řadím do kategorie realistický optimista a musím přiznat, že už pár týdnů přemýšlím, že bych do veřejného prostoru, který je plný úspěchů a pozitivního přístupu, napsal úvahu o tom, že všeho moc škodí a že i optimistický realista, či skeptik, by, podle mého, měli mít místo na slunci, měli bychom jim také naslouchat a neměli bychom je okřikovat a stigmatizovat.
V mém váhání psát či nepsat mě popostrčil vánoční podcast „Kecy a politika“, kde měl Bohumil Pečínka hosta Pavla Vondráčka, díl měl podtitul „Vánoce s nejšťastnějším člověkem.“ V tomto moudrém, ale i trochu sentimentálním povídání zaznělo téma, které zvýšilo moji motivaci a posílilo moji odvahu pozastavit se, zase po čase, nad našim konáním a smýšlením. Pavel Vondráček hovořil mj. o arciopatovi Břevnovského kláštera Anastázi Opaskovi, který učil, že je možné, a dokonce i normální, být chvíli smutný. Říkával dovolte mi být smutný. Vysvětloval, že máme právo na smutek.
Tak tedy píšu. Jako realistický optimista píšu s přesvědčením, že tímto článkem někoho z vás zaujmu a třeba několika z vás i pomohu a snad nikoho neurazím.
A hned na začátku to ještě o kousek posunu. Já si totiž myslím, že můžeme být chvílemi i skeptičtí, a dokonce i negativní. Když chceme nebo potřebujeme. A moc bych nám všem přál, aby nositelé tzv. totálního pozitivního přístupu, dovolili, že můžeme být občas negativní. Tak jako smutek to totiž patří k životu a myslím, že to docela dobře vyvažuje naše duševní „laboratorní rovnováhy.“ Celé poslední čtvrtstoletí bojuji ve své práci proti předsudkům a teď čím dál více zjišťuji, že je potřeba více bojovat i proti odsudkům. Věřím, že i vám se někdy v poslední době stalo, že na váš názor, že něco vypadá složitě, neproveditelně, nereálně, že to zkrátka nepůjde, zazněl ostrý odsudek 100% pozitivního člověka, který vás napadl jako pesimistu a škarohlída, který nemá ani špetku pozitivního myšlení. Pozitivní myšlení samo o sobě je samozřejmě skvělá filosofie, ale stejně jako u všech dobrých věcí, když se to přežene, začne to ve společnosti škodit. Ti méně zkušení, možná méně prozíraví, ale naopak velmi sebejistí, agresivní, navíc s darem se dokonale prodat, se toho uchopí, ba přímo zmocní, a zaplaví komunikaci lidí, své okolí a sociální sítě dogmaty, například MUSÍŠ BÝT POZITIVNÍ! A já bych si moc přál, aby smutek v našich zeměpisných šířkách nebyl diagnózou a štěstí, aby nebylo povinností. Není to tak zajisté ani v Bhútánu, v zemi, kde mají Ministerstvo štěstí.
Jeden můj dlouholetý kolega rád říkával: „My nelžeme, my jen říkáme pravdu dopředu!“ Znamenalo to, že skupinka velmi aktivních a pracovitých lidí hovoří o věci, pro kterou se nadchla a na které usilovně pracuje, jako by to už bylo dávno hotové. Svými nadšenými řečmi a pracovitostí strhávala k aktivitě další lidi kolem a výsledek se díky pracovitosti brzy dostavil. Pravda dopředu se stala opravdovou pravdou, realitou. Z tábora absolutně pozitivních, bohužel, místo vizí slyším řeči, místo plánů kecy a místo práce, zase jenom spoustu plytkých slov a frází a proklamací.
Jak o mě víte, zabývám se profesně lidmi, přemýšlím nad jejich chováním a způsoby komunikace. Naslouchám a pozoruji. Ve vzorcích kolem mě vidím v poslední době stále více lidí, kteří tak často, a tak hlasitě mluví o pozitivním přístupu, že přes samé řeči a proklamativní videa na sociálních sítích nemají ani prostor své nápady realizovat. Nezůstává po nich nic, jen pachuť těžko uvěřitelného úspěchu a pozitivního přístupu. A tito lidé, posíleni, díky obelhání sami sebe, čím dál agresivněji a čím dál častěji napadají realisty kolem sebe: „Já mám nápad, já ho zrealizuji a od svého okolí očekávám podporu a pomoc a žádní negativní skeptici mi to tady nebudou kazit a říkat, jak to nepůjde!“
Možná teď kroutíte hlavou a říkáte si: „Proč to píše, to přece vím!“ nebo „To je normál, tak je to dobře.“ nebo „Díky bohu, že tu ti snílci a vizionáři jsou!“ Píšu to proto, že i tito lidé strhávají lidi kolem sebe, píšu to proto, že je někdy nebezpečné se nechat strhnout. Píšu to proto, že bychom měli od začátku počítat s tím, že budeme dřít za ně a na ně. Píšu to proto, že po jedné zkušenosti a po jednom vyhoření se z náctiletých stávají kouči a mentoři (lídři jsou automaticky). A ti radí, učí, pozitivně působí a posouvají. A někteří z nás jim naslouchají. Často pak přichází neúspěch a zklamání. Podobně je to s chybami. Když moje sedmiletá dcera ve škole čte „Chyba je můj kamarád“, je to skvělé, motivuje to děti se učit, zkoušet věci, nebát se a poučit se z chyb. Ale agresivní pozitivní přístup dospělých třicetiletých nás potom nutí ke stejnému principu. A výsledek? Nikoliv poučení, ale opakování stejných chyb, ovšem s úsměvem a sebejistotou pozitivního člověka. Však kdo nic nedělá, nic nezkazí, říkávala teta Kateřina.
Přidávám na závěr jen jednu svoji celoživotní zkušenost. Přísloví „Všechno jde, když se chce!“ pořád platí (pozitivní přístup), ale musí se pro to hodně udělat, makat a často jít i za hranice komfortních zón (přístup realistického optimisty). Jedno bez druhého zkrátka nefunguje.
Moje mise je umět najít v lidech ty nejsilnější stránky, aby se všechny nápady a pravdy řečené dopředu staly realitou, aby se sny změnili ve skutečnost.
RÁD VÁM S TÍM POMOHU, JEN PROSÍM NECHTE MĚ BÝT CHVILKAMA NEGATIVNÍM A OBČAS SMUTNÝM. DÍKY!
