31/05/2026
“Brejden, pane, jak se máte?”
“Ále špatně, pane, za nic to nestojí.”
“Nono, a co vám chybí?”
“Ale to víte, starostí je –”
“Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na místě.”
“To byste to chyt! A jak se vede vám?”
“Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?”
“No taktak. A rodina zdráva?”
“Ještě to ujde. No tak máucta.”
“Služebník.”
To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.
[...]
Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit.
Tak tedy: Jak se vám vede?
O naříkačích: https://www.youtube.com/watch?v=Y0Q40cc2Vxs
