RES

26. březen 2024
Světový den divadla ’24
Divadelníci po celém světě již od roku 1962 slaví 27. březen jako SVĚTOVÝ DEN DIVADLA. Jeho smyslem a cílem je vést herce na jevištích i obecenstvo v sálech k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla, vyjádřit solidaritu divadelníků celého světa a napomáhat myšlenkám vzájemného porozumění mezi národy. Iniciátory oslav jsou mezinárodní nevládní divadelní organizace přidružené k UNESCO.

Provolání Jona Fosseho: Umění je mír

Každý člověk je jedinečný a zároveň stejný jako všichni ostatní lidé. Jedinečnost je vnější a lze ji vidět, jistě, ale v každém člověku je také něco, co mu přináleží, co je právě jen tímto člověkem. Můžeme tomu říkat duše nebo duch – nebo tomu nemusíme říkat nijak, pouze to můžeme vzít na vědomí.
Ale tak, jako jsme současně každý jiný, jsme zároveň všichni stejní. Lidé ze všech koutů světa jsou v podstatě stejní, bez ohledu na to, jakým mluvíme jazykem, jakou máme barvu pleti, bez ohledu na barvu vlasů.
Možná je to trochu paradox, že jsme stejní a zároveň odlišní. A možná je člověk paradoxním díky napětí mezi tělem a duší, mezi tím nejpřízemnějším a nejimanentnějším a tím, co přesahuje hmotné, pozemské hranice. Ale umění, dobré umění, dokáže svým mimořádným způsobem spojovat zcela jedinečné s univerzálním a dokáže, aby to jedinečné, vlastně cizí, mohlo být univerzálně chápáno. Umění tak rozbíjí hranice mezi jazyky, kontinenty, zeměmi. Spojuje nejen to, co charakterizuje každého jednotlivce, ale v jiném smyslu také to, co je charakteristické pro skupiny lidí, například národy. Ale umění toho nedosahuje tím, že by všechno učinilo stejným, ale naopak tím, že ukazuje rozdíly, ano, ukazuje to cizí. Ve veškerém dobrém umění je to právě to cizí, co člověk plně nechápe, a přesto tomu svým způsobem rozumí, to záhadné, mohli bychom říct, co nás fascinuje, ano, co vytváří transcendenci, přesah, který veškeré umění v sobě musí mít a směřovat k němu. A nenapadá mě lepší způsob, jak spojit protiklady. Je to přesný opak násilného konfliktu, který tak často vidíme rozvíjet se v destruktivních pokusech zničit to cizí, to jedinečné jiné, často pomocí těch nejbestiálnějších inovativních technologií. To je terorismus. To je válka. Protože člověk má také zvířecí stránku, kdy se řídí instinkty, kdy ten druhý, ten cizí, není chápán jako něco úchvatně záhadného, ale jako hrozba naší vlastní existenci. A tehdy mizí to jedinečné, to rozdílné, co je všeobecně srozumitelné, a vzniká kolektivní identita, kde ono jiné, je hrozbou a musí být eliminováno. To, co nahlíženo zvenčí, vnímáme jako rozdíly, například rozdíly mezi různými náboženstvími a politickými ideologiemi, se stává něčím, co je potřeba porazit a zničit. Válka je boj proti podstatě člověka, proti jedinečnosti. A je to boj proti veškerému umění, proti jeho podstatě. Rozhodl jsem se mluvit o umění obecně, nikoli výhradně o divadelním umění, a to proto, že všechno dobré umění v hloubi duše pojednává o tomtéž, pojednává o přetváření toho, co je zcela jedinečné, zcela specifické v něco univerzálního. Spojuje jedinečné a univerzální do uměleckého výrazu. Ne odstraněním specifických rysů, ale jejich zvýrazněním, tím, že dovolí cizímu, aby zřetelně vyniklo. Je to tak prosté jako to, že válka a umění jsou protiklady, tak jako jsou protiklady válka a mír. Umění je mír.
(překlad Karolína Stehlíková)

Tak jsme si dnes připili ke světovému dni divadla, provolání k tomuto dni sepsal významný Norský dramatik Jon Fosse. Ano umění je mír. Přesto mi v tomto provolání jedna zásadní věc chybí. A to, že - jakkoli je to absurdní - i za mír je třeba bojovat.

LASKAVÁ KRITIKA
Někteří mně budou oponovat.
A je to v pořádku.
Jiní budou souhlasně pokyvovat.
A další budou otevirat oči a sledovat příběh těla dítěte novým pohledem.

Už jsem se na toto téma mnohokrát zmínila, ale ještě jsem nikdy nenapsala post, který by se tomuto, dnes terapeuticky populárnímu tématu věnoval.

Vypadá to v praxi mnohdy tak, že vše a veškeré problémy dítěte vyřeší integrace reflexů. Dokonce několika najednou. Ačkoli i odborná literatura na toto téma uvádí, že jednou z příčin přetrvání reflexu je TRAUMA. Ještě jsem se v praxi nesetkala s tím, že by to někdo bral v potaz a skutečně a pečlivě s tímto tématem nakládal.

Je to spíše jedna z položek, která se uvádí v seznamu, ale nad kterou se v praxi nepřemýšlí, a ani se nijak neprociťuje.

TRAUMA způsobuje,že dochází v nervovém systému člověka ke stavu zaseknutí, uvíznutí určité části procesu ochrany. A ten má několik fází. Ustrnutí vzniká v okamžiku, kdy je okruh této kaskády reakcí něčím nečekaně narušen, nebo znemožněn.

Co se stane, když je to prožitek, událost, která se stala třeba při samotném porodu nebo do jednoho roku? Nebo dokonce před početím?

Tělo setrvá v tom okamžiku, místě, prostoru, který pro něho zůstal nedokončený a moudře pak ochraňuje skrze tuto reakci dítě dál. Snaží se opakovaně upozornit na toto nedokončení a nalézt cestu k osvobození.

To může někdy trvat několik let. Je zřejmé, že v raném věku by mělo dojít k postupné integraci jednotlivých reflexů. Ale nedojde a navíc se pak od toho odvíjí další vývoj.

Úvaha, že zahájíme integraci není ve své podstatě chybná. Ale chybí ji CIT PRO TĚLO.
NEMOHU CHTÍT INTEGROVAT REFLEX V PROSTORU RODINY, kde stále ještě přetrvává stav OHROŽENÍ a na které tělo dítěte stále reaguje.

Tato reakce je na straně těla ženy samotné.
A právě této oblasti se nevěnuje žádná pozornost. Dokonce žena s tímto uvíznutím terapeuticky působí na své dítě.
Neůspěšně, a s pocity viny. Pracuje se s projevem a ne jeho příčinou. Zapomíná se, že reflex se váže na obraz, událost, emoce a také myšlenky ale především na příběh těla - POCIT.

Když její tělo udržuje napětí má k tomu důvod. Nejde ale jen o napětí. Jde o kaskádu situací a reakcí, myšlenek a pocitů. Všechny tyto vrstvy je potřeba uvidět a ošetřit. A pak? Jak poznáme, že reflex se uvolňiuje, integruje a tělo ženy se otevírá vědomému, vyššímu řízení reakce? Jednoduše. Po somatickém hlubinném ošetření zjistíme, že zmizela ze situace nejen obranná reakce. Ale i nepříjemný pocit, tah v šiji, ale i potřeba se chránit a prudce reagovat. A na místo toho je tam klid, uvolnění a volný dech.

Dítě a jeho tělo nemůže zcela moudře rozpustit to, co chceme. Tělo ženy je první.
Bylo by to pro něj jěště větší ohrožení. Systémy jsou propojeny, a to hlouběji, než si myslíme. A žena je leader nervového systému dítěte.

Přála bych si, abychom tohle pochopili. A uvědomili si, že zahrnutí péče o ženu a její tělo je nezbytnou součástí našeho přístupu. Stejně jako pečlivá znalost příběhu dítěte a vnímání souvislostí.

Přiběh z dnešní somatické terapie se stal inspirací pro tento post.
Proč? Jelikož přepětí šíjových svalů u dítěte, které odolává i přístupu fyzioterapeuta a kraniosakrálního terapeuta, se ukázalo jako kopie přepětí a ustrnutí Morova reflexu na straně rodiče.

Museli jsme odkrýt hluboké vrstvy, které ukázali, že i žena byla tímto mechanismem moudře chráněna, aby si ubránila své hranice, které byly v rodu narušeny.
Ano, kroutíte možná hlavou, to to může jít až takhle daleko?
Může. Dokud nepřijde okamžik bezpečí a odvahy. Tělo si reflex udrží, i kdyby jsme se postavili v terapii na hlavu.

Uvažujte prosím v širokých a snad ještě více hlubokých souvislostech.

Půjde to pak snadněji.
S láskou a úctou k tělu dítěte i rodiče.

Martina
Tohle je jen jeden drobný příklad. Téma je daleko komplexnější. Věřím, že to je pochopeno.

Učte se cizí jazyky tak jako miminka Kateřina Chládková se jako jedna z mála na světě věnuje výzkumu raného osvojování jazyka. Se svým vědeckým týmem, který získal od Univerzity Karlovy interní podporu Primus, už například zjistila, že rozlišovat jednotlivé samohlásky a jejich délku se začínáme učit dokonc...

Určitě stojí za pozornost pět způsobů rétoriky v této komedii v Klicperáku: https://www.klicperovodivadlo.cz/inscenace/na-koho-to-slovo-padne-3580/?fbclid=IwAR0oP49jDZMEL7qOP_qlsMIjtRSoRhC_Yf7yAXLIskLRFsPiH1meNC00NmM

Charta 2020 www.charta2020.cz Víme, že je to donkichotské, ale i tak do toho jdeme...