28/05/2025
Vodní vila sídlí v Hejnicích. Poutním místě, kde se dějí zázraky...
dominantou města je barokní chrám s františkánským klášterem, který vznikl na místě zjevení panenky Marie...
"Za dnešní dobrý stav může památka poděkovat hlavně jednomu člověku. Byl to páter Miloš Raban, který se v roce 1990 vrátil z emigrace. Původně systémový inženýr pocházel z Liberecka a do emigrace odešel kvůli studiu teologie. „Z totalitního Československa emigroval v roce 1977 a přes Rakousko a Itálii se dostal do Západního Německa,“ vzpomíná Jan Heinzl, hejnický rodák a ředitel Kláštera Hejnice – vzdělávacího, konferenčního a poutního domu.
Těsně po revoluci se Raban na žádost litoměřického biskupa vrátil do rodné diecéze. V roce 1990 se stal se farářem v Raspenavě a dostal na starost také Hejnice. Tam však místo někdejšího výstavného poutního areálu s klášterem našel zanedbaný chrám a vedle něj nebezpečnou ruinu. „Klenuté stropy se propadaly, všechno dřevěné prožrala dřevomorka, z původního vybavení nezůstalo nic,“ popisuje Heinzl. „V kostele leželo v postranních prostorech obrovské množství harampádí, ale také cenných věcí přenesených z kláštera, aby se neztratily.“
Počátky chátrání areálu jsou spojené s komunistickým tažením proti církvím na začátku 50. let minulého století. Při Akci K, likvidaci klášterů a mužských řeholních řádů započaté v dubnu 1950, do hejnického konventu příslušníci Státního úřadu pro věci církevní a StB sestěhovali nejprve celý františkánský řád.
Pak následovali příslušníci různých řeholí a kongregací z celého Československa.
O dva roky později mnichy vystřídaly řeholnice a ty v místě změněném na pracovní vězení totalitní režim držel do roku 1955. Zrušeným klášterem prošlo za pět let téměř 500 mužů a žen. Později areál sloužil jako charitní domov pro řeholnice, od 60. let jako základní škola a sklad, dlouho byl prázdný.
Zatímco barokní bazilika a klášter za socialismu neutěšeně chátraly, klášterní památkově chráněná zahrada dokonce padla za oběť demolici. „Soudruzi z městského národního výboru ji protiprávně zlikvidovali v 80. letech,“ říká Jan Heinzl. „Buldozery strhly historickou barokní zeď a odhrnuly ji s ostatní sutí ke klášteru. Místo klášterní zahrady vznikl asfaltový pás a louka,“ popisuje ředitel kláštera.
Darované marky vozil v taškách
Mladý a energický Miloš Raban se dezolátního stavu v 90. letech nezalekl. Vzal ho jako výzvu, že je na čase poutní místo zachránit. Na rozdíl od řady Čechů, kteří byli v místě usazení, měl přitom jednu výhodu – netrpěl předsudky vůči Němcům.
„Páter Raban byl velice otevřený člověk, uměl italsky, anglicky i německy a necítil zášť vůči českým Němcům a jejich potomkům, vyhnaným ze Sudet po válce. Nadchnul je, že s jejich pomocí opraví kostel a klášter, které se během vlády komunistické strany dostaly do děsivého stavu,“ vysvětluje Heinzl, který sám pochází ze smíšené rodiny.
Raban v Německu a v Rakousku našel pro poutní místo mnoho podporovatelů mezi poválečnými vyhnanci z Česka, kteří si udrželi vztah k rodnému území. Jak Heinzl vypráví, páter si získal v Německu velkou důvěru a vozil odtamtud jako dary na opravy igelitky plné marek. Dle Heinzla pomohl například Gerold Tander, ministr v bavorské vládě, který se narodil v Liberci a v Hejnicích vyrůstal, nebo mluvčí Sudetoněmeckého krajského sdružení Bernd Posselt.
„Také vztahy mnoha dalších sudetských Němců a jejich potomků k domovině zůstaly silné a chtěli pro ni něco udělat. Někteří možná po roce 1989 doufali, že se jim vrátí zkonfiskované domy, nebo si je budou moci koupit, případně že je Česká republika odškodní. Což se nestalo, ale i tak řada z nich pomáhala nejenom tady,“ říká ředitel Heinzl.
Páter byl ženatý a připomínal stíhačku
Ze strany Čechů Raban naopak zpočátku čelil nedůvěře a klepům. „Není divu. Objevil se tady český emigrant v západním autě, čtyřicetiletý energický katolický kněz, který se naprosto vymykal představám lidí o farářích,“ vypráví Heinzl.
Jako katolický duchovní byl navíc proti zvyklostem otcem a manželem. Zvláštní svolení k jeho kněžskému svěcení vydal ještě před pádem železné opony v
V Západním Německu získal Raban organizační zkušenosti jako letištní kaplan, při rekonstrukci kostela a kláštera se mu hodilo i technické vzdělání z ČVUT. „Znal jsem ho jako skvělého organizátora, svým pracovním a životním tempem připomínal stíhačku. Byl sice chaot, ale uměl z chaosu vytvářet řád a lidi kolem sebe získávat pro svou věc, motivoval je, měnil jim životy,“ vzpomíná Heinzl.
Místo přitom změnil i jinak než stavebním ruchem. V roce 1991 s pomocí vyhnanců na místě obnovil nejstarší hejnickou pouť. Z Německa i Rakouska tehdy dorazilo několik plných autobusů a spousta osobních aut.
„Při bohoslužbě praskal kostel ve švech. Bylo to neskutečně emotivní,“ říká Heinzl. O rok později pak díky němu vznikla tradice mezinárodní, česko-německo-polské pouti smíření. Ta se zde slouží začátkem května k výročí konce druhé světové války až dodnes. Naposledy to bylo 10. května 2025.
Páter Raban zvládl v Hejnicích zdánlivě nemožnou věc. Spojil vzájemnými zločiny znesvářené Němce a Čechy a přesvědčil je ke společnému dílu. Bylo přitom co usmiřovat. Po období, kdy Němci krvavě okupovali celé české země, následovalo nucené vysídlování a zrůdnosti proti Němcům v pohraničí.
Ve Frýdlantském výběžku v roce 1945 řádily Revoluční gardy. O rok později v oblasti objevili policejní vyšetřovatelé hroby s 52 zastřelenými Němci. Vykonavatelé odplaty se pak přitom často natrvalo usadili v místech, kde předtím loupili a popravovali.
Nikdy neřekli: ‚Vyhnali nás odsud, dopustili devastaci kostela a kláštera, tak ať si teď poradí sami.‘ Jezdili sem i před rokem 1989, když měli za zády estébáky,“ prozrazuje Jan Heinzl.
K Hejnicím si uchovali hluboký vztah, v kostele mají i pohřbeny své předky. Pomohli páteru Rabanovi v 90. letech, dali peníze na opravu krovu v roce 2019 a přispívají i na nynější rekonstrukci střechy kláštera, kam se vrací pálená taška bobrovka."
celý článek o hejnickém dómu:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-architektura-poutni-misto-hejnice-300-let-277164
video: koncert v chrámu k 80ti letému výročí ukončení 2. světové války a 300let od vysvěcení kláštera
