13/02/2026
Dnes jedno malé zamyšlení ke vzdělávání obecně. Mmm, píšu malé, ale bojím se, že nakonec bude spíš trochu dlouhé :-D
Vždy mi bylo velmi blízké všechno kolem respektující výchovy, Montessori přístupu a svobodného vzdělávání. Nikdy jsem to ale nebrala jako dogma a ve svém přístupu se snažím postupovat tak, aby mi to dávalo smysl. Miluji ten moment, kdy dítě v lekci nebo doma při učení rozkvete, protože se cítí slyšeno a respektováno. Jsem velkým zastáncem toho, že škola by neměla být místem útlaku a strachu.
V poslední době se ale nemůžu zbavit pocitu, že ve snaze o „respekt“ a „pohodu“ hrozí odklon od něčeho naprosto zásadního. Od víry v to, že děti se mají věci skutečně učit, mají trénovat paměť a mají si budovat všeobecný přehled. Děti potřebují svobodu, ale zároveň potřebují i vedení. Potřebují někoho, kdo je podrží, nastaví hranice a někdy po nich bude chtít i něco náročného a ne úplně zábavného. Ne proto, aby musely, ale proto, aby ROSTLY.
Občas to začíná vypadat, jako bychom se jako společnost trochu lekli slova "nárok". Jako by učit se nazpaměť bylo špatně, snažit se bylo zastaralé a překonávat obtíže zbytečné. Jako by všechno mělo být jen přirozené, hravé a založené čistě na momentálním zájmu dítěte. Věřím, že hravost a přirozenost jsou naprosto nezbytné pilíře. Ale časem přijde moment, kdy už samy o sobě nestačí.
Často dnes můžeme narazit na to, že děti nepotřebují fakta, ale schopnost se učit, že nepotřebují znalosti, ale kompetence pro život. A zbytek si najdou na internetu. Jenže tohle podle mě vytváří falešný protiklad. Jako by existovalo buď biflování faktů, nebo svobodné, smysluplné učení. Ve skutečnosti spolu tyhle věci úzce souvisí. Schopnost přemýšlet, hledat souvislosti nebo se učit nové věci totiž nevzniká ve vzduchoprázdnu. Vzniká z toho, co už v hlavě máme. Bez znalostí není s čím pracovat. Myšlenka, že když dětem necháme dostatečnou volnost, budou se přece učit samy – soustředěně a s radostí, protože si vyberou to, co je baví, má hodně do sebe. Ano, opravdu se to děje. Když děti něco nadchne, dokážou u toho vydržet neuvěřitelně dlouho. To je krásné a přirozené. Jen to asi nestačí. Život nám totiž nepředkládá jen to, co je zábavné a pohodlné. Mnohé důležité věci začnou dávat smysl až ve chvíli, kdy jimi projdeme – i přes počáteční odpor.
To ale není jen o mém pocitu. Např. kognitivní psycholog Daniel Willingham dlouhodobě upozorňuje, že motivace často nepředchází učení, ale vzniká až z něj. Nejdřív něco zvládneme, porozumíme tomu, zažijeme pocit kompetence – a teprve potom nás to začne bavit. Pokud tedy čekáme jen na přirozený zájem, může se stát, že se k některým důležitým oblastem děti vůbec nedostanou.
Willingham také ukazuje, že myšlení závisí na znalostech uložených v paměti. Nejdřív něco víme, teprve potom o tom můžeme přemýšlet. Mozek není Google. Když o tématu nic nevím, nemůžu ho kriticky hodnotit ani hledat souvislosti. Můžu mít jen pocit, že přemýšlím.
Podobně výzkumník paměti Robert A. Bjork popisuje takzvané „žádoucí obtíže“. Učení potřebuje určitou míru náročnosti, opakování a úsilí. Když je všechno jen lehké a zábavné, informace rychle mizí. Paradoxně právě to, co je alespoň trochu těžké, zanechává nejhlubší stopu. Nepohodlí není selhání systému, ale přirozená součást růstu.
A pedagog E. D. Hirsch dlouhodobě ukazuje, že široký všeobecný rozhled výrazně pomáhá porozumění světu. A já si myslím, že to rozhodně není zastaralá myšlenka. Historie, přírodní vědy, literatura nebo zeměpis nejsou seznamy zbytečností. Jsou to souvislosti, které vytvářejí mapu reality. Díky nim pak dokážeme lépe chápat nové informace, orientovat se v textu i rozpoznat manipulaci. Bez kontextu všechno jen klouže po povrchu.
A tady se trochu zastavuji i u myšlenky, že když děti necháme učit se jen to, co je zrovna zajímá, "všeobecný přehled" si postaví samy. Možná někdy ano. Ale často také ne. Dítě si přirozeně vybírá to, co je mu blízké a snadné. Jenže svět je mnohem širší. Některé důležité věci nás začnou zajímat až ve chvíli, kdy je vůbec potkáme. A právě k tomu je podle mě potřeba i vedení dospělého, který nemá obavy občas otevřít dveře i tam, kam by dítě samo ještě nevstoupilo.
Možná právě dnes, v době technologií a AI, je to důležitější než kdy dřív. Technologie jen zesilují to, co už máme v hlavě. Když tam nemáme základní pojmy, historické souvislosti nebo práci s jazykem, těžko poznáme, že nám někdo servíruje nesmysl.
Nedávno jsem si to uvědomila velmi konkrétně. Často si pouštím různá anglická videa nebo podcasty (obvykle u vaření, což je až přespříliš často :-D), protože prostě mám ráda angličtinu a ráda se dozvídám něco o tom, co mě zajímá :) Tak nedávno při vaření nedělního oběda jsem si pustila na YouTube video od projektu English Avenue (velmi jednoduchá a srozumitelná angličtina ;-) ), protože jsem chtěla jen nějaký jednoduchý podkres a mám ráda historii. Stihla jsem několik dílů. Ale když jsem se dostala na epizodu o egyptských pyramidách...ups. Bylo to skvěle zpracované, poutavé a působilo to velmi důvěryhodně. A pak "vypravěč" (AI) s naprostou jistotou tvrdil, že pyramidy stojí přesně ve středu pevninské masy Země a že je to důkaz ohromujících schopností pradávných Egypťanů. Znělo to ohromně. Až na to...že je to nesmysl, jeden z dávných mýtů dávno vyvrácený moderní geografií. V tu chvíli mi došlo, jak snadno by tomu člověk mohl uvěřit, kdyby neměl alespoň základní přehled a schopnost kriticky uvažovat. A právě tohle jsou podle mě znalosti v praxi. Ne jako encyklopedie v hlavě, ale jako ochrana před tím, aby nám někdo mohl cokoliv namluvit.
A ještě jedna věc mi poslední dobou často putuje hlavou. Děti a technologie. To je samozřejmě samo o sobě obří téma. Ale zmíním k tomu dnes jen jednu věc a ještě jedno jméno. Sociální psycholog Jonathan Haidt, v mnohém určitě kontroverzní, ale také autor knihy The Anxious Generation - v některých zásadních bodech s ním prostě musím souhlasit (mimochodem doporučuji mrknout na jakékoli z jeho videí k tématu dopadu sociálních sití na teens). Jeho velkým tématem je koncept, že jsme vzali děti z reálného světa (hřiště, ulice, dobrodružství) a zavřeli je do „virtuálního prostředí“, které je příliš hladké a návykové, nemá „tření“, což dětem brání v rozvoji odolnosti. Děti potřebují ke svému zdravému růstu a psychické odolnosti podněty, výzvy a určitou míru rizika a nepohodlí.
Tak trochu jako s tím učením. Jsou to varování odborníků, která mi dávají smysl. Jsem přesvědčená, že ať už jsou to skutečné zážitky venku nebo práce s reálnými informacemi, tak budují nervovou soustavu způsobem, který displej nikdy nenahradí. Omezit dětem přístup k sociálním sítím nebo chtít po nich, aby se soustředily na fakta, není omezování svobody. Je to jejich vybavování pro skutečný život. Děti nepotřebují jen pohodlí a volnost. Potřebují zažít pocit, že něco bylo těžké, ale zvládly to. Tím roste jejich vytrvalost a odolnost.
Mimochodem, my jsme odhodlaní našim dětem odepřít sociální sítě tak dlouho, jak jen to půjde, a věřím, že náš vztah je a bude dostatečně pevný na to, aby to ustál. Je to projev víry v sílu dítěte i v sílu našeho spojení, které nepotřebuje digitální berličky.☺️
Ale zpět k původní úvaze. Pořád věřím v respekt, vztah, bezpečí a radost z učení. Ale moc nevěřím tomu, že by se děti měly učit jen to, co je zrovna baví, nebo že námaha je přežitek. Čím dál víc věřím v rovnováhu. Zažít překonávání překážek. Ten pocit: bylo to těžké (a i trocha toho "nebavilo mě to"), ale zvládl jsem to.
Ono to není buď – a nebo. Spíš je to obojí. Svoboda i vedení. Radost i práce. Hra i soustředění. Akorát někdy i v těch chvílích, kdy se zrovna tak úplně nechce. Věci, které si děti vybírají samy – i ty, které jsou pro ně důležité, i když by si je samy nevybraly. Protože život je přesně takový. Někdy nás nese zvědavost.
A někdy prostě musíme zabrat. A je to tahle kombinace obojího, díky které děti na život a okolní svět připravíme – dodáme jim nejen sebevědomí a radost, ale i odolnost, soustředění a schopnost obstát ve světě, který nebude vždycky jenom pohodlný. Ale kde budou skutečně svobodné. A svoboda začíná tam, kde končí závislost na cizím názoru nebo algoritmu a začíná vlastní vědění a úsudek. 🧡🙃
