24/01/2026
Chci mluvit o INKLUZI.
Mám pocit, že tato myšlenka je sama o sobě dobrá. Zároveň mi ale připadá, že v sobě nese známou idealistickou představu, že si budeme všichni rovni a že pro všechny bude všeho dost.
A právě tady vnímám problém.
S tím, jak se učím poznávat toto téma a mluvím s učiteli i asistenty, začínám inkluzi vnímat jako něco, co je ovlivněno jednak charaktery lidí a jednak politickými a finančními zájmy některých skupin, které mají na inkluzi vliv. Zároveň si ale myslím, že inkluze dává možnost mnoha dětem mít podmínky, které mohou podpořit jejich potenciál do života i do budoucnosti.
Inkluzi jako myšlenku vnímám jako velmi dobrý plán. Dává dětem s nějakým omezením možnost být součástí běžné výuky, být mezi ostatními dětmi, učit se, socializovat se a nebýt automaticky oddělovány. Zároveň to ale ovlivňuje i ostatní děti. Učí se vnímat odlišnosti, rozvíjí se u nich empatie, soucit, respektující komunikace a spolupráce. Děti se mohou navzájem obohacovat, učit se jedna od druhé a předávat si spoustu důležitých věcí, které se z učebnic naučit nedají. To všechno ale funguje tehdy, když je inkluze zdravě nastavená a vytváří bezpečné a podporující klima pro všechny.
Mám ale pocit, že do celého systému často zasahují lidé a kroky, za kterými chybí zdravý selský rozum. Na jednu stranu se mluví o tom, že máme být vnímaví k individuálním potřebám dítěte a označuje se to jako moderní psychologie. Na druhou stranu ale vnímám, že se stále jede v klasické pedagogice, která je v dnešní době hodně zaměřená na výkon.
Vnímám, že by na školách byly nutné asistentky ve všech třídách. Učitel totiž nemá šanci vnímat všechny odlišnosti dětí, protože se musí věnovat učivu a plnit plán, který mu byl zadán. Tyto odlišnosti jsou často viditelné jen při dlouhodobém sledování a pozorování, jakoby z nadhledu.
Co se týče inkluze, mám pocit, že se v ní učitelé často ztrácí a že s ní nejsou úplně ztotožnění. Mají zkušenosti s tím, že mají v některých třídách žáky s výraznými poruchami chování a nemají v tom dostatečné zastání. Pedagogicko-psychologické poradny někdy rodičům doporučují speciální třídu, ale rodiče tuto radu vnímají jako útok na své dítě, případně na sebe samotné. Ze strachu nebo ze svých přesvědčení pak nechávají děti ve třídách s intaktními žáky, čímž se narušuje výuka, klima třídy a v konečném důsledku to ubližuje všem.
Učitelé jsou pak vyčerpaní, bez radosti z práce, což se promítá do nálady, emocí i výsledků žáků ve třídě.
Je mnoho profesionálů v poradnách, ve školách, mezi asistenty i učiteli, kteří dělají svou práci opravdu dobře. Často ale nemají podporu vedení školy, které je pod tlakem krajů a financí. Navenek pak škola působí tak, jak se od ní očekává, ale uvnitř systému to tak nefunguje.
Učitelé, kteří učí delší dobu, jsou z inkluze často rozhořčení. Mají ve třídách děti s novými a často kombinovanými obtížemi a nejsou na to dostatečně připraveni. Chybí jim informace, čas i energie na další vzdělávání.
Mám pocit, že inkluze je často používána jako politická maska, která se tváří sociálně a empaticky, ale ve skutečnosti klade další zátěž na učitele a pedagogy, aniž by jim vytvářela odpovídající podmínky.
Mluví se o tlaku na výkon, ale plán výuky je velmi náročný a výkonově zaměřený. Děti se ztrácí v množství úkolů a z praxe vím, že jim to nemůže prospívat.
Nic není jen černé nebo bílé. Aby ale něco mohlo fungovat, musí pro to být vytvořené podmínky. Pokud tyto podmínky chybí, připomíná mi inkluze továrnu, která se navenek pyšní barvami, vizemi a sliby, ale uvnitř panuje chaos. Ti, kteří mají vytvářet hodnoty, nemají dobré podmínky pro svou práci. A právě asistenti, kteří jsou pro celý systém velmi důležití, mají často smlouvy na dobu určitou, minimální mzdu a velkou nejistotu.
Jsou školy, kde je vidět, že si asistentů váží. Nejen slovně, ale i v praxi. Mají vytvořené podmínky pro svou práci, nejsou bráni jen jako „někdo navíc“, ale jako součást týmu. A je znát, že když mají asistenti jistotu, podporu a respekt, má to dopad na děti, na učitele i na celkovou atmosféru ve třídách.
Nechci tímto textem nikoho obviňovat ani hodnotit. Jen píši své názory.
Inkluze sama o sobě není špatná. Špatné je, když se po lidech chce, aby fungovala bez vytvořených podmínek, bez podpory a bez odpovídajícího ohodnocení těch, kteří se na ní přímo podílejí ve školách.
Renáta
