07/05/2026
Pozdrav ze slunného Říma
Málokomu se poštěstí užít si v Itálii během tří dnů tři různá počasí. Od úterních průtrží mračen přes včerejší zataženou oblohu se studeným větrem až po dnešní jasnou oblohu s letními teplotami. Jestli lze nějak charakterizovat Řím, pak jako město soch a kašen, kostelů a obelisků.
Vezměme to ale opět od začátku. Dnes po probuzení už děti nevypadaly tak svěže. Snídaně v sedm hodin způsobila, že se velká část z nich byla schopna dorozumívat jen pomocí neurčitých citoslovcí, protože jejich organismus ještě nenastartoval naplno.
Naštěstí je kombinace půlhodinové jízdy autobusem a výhledu na Koloseum dostatečně probrala a všichni opět ožili. Jestli se v něčem místní Italové vyžívají, tak jsou to kontroly. Například při návštěvě Kolosea ukážete u vstupu lístek. Za dalších dvacet metrů vás zkontrolují znovu a ukážou vám frontu, do které se máte zařadit. Tu si vystojíte, aby vám nakonec třetí pracovník řekl, že stojíte špatně a musíte jít úplně jinam. Tam na nás čekalo čtvrté stanoviště, odkud nás konečně pustili dovnitř. Interiér této památky je úchvatný stejně jako její historie. Během půl tisíciletí svého aktivního využívání (s několika přestávkami) stihlo Koloseum jednou vyhořet, bylo částečně zbořeno při zemětřesení a stalo se dějištěm opulentních poprav (například ušlapáním slony) či nelítostných soubojů gladiátorů a zvířat. Historici se domnívají, že zde mohlo zemřít přes milion lidí a podobné množství zvěře.
Po Koloseu následoval přesun na Forum Romanum, které lze charakterizovat jako hlavní centrum každodenního života obyvatel antického Říma. Chrámy, veřejné budovy a obchody – to vše se zde nacházelo. Nebyli jsme však jediní, kdo si chtěl užít dnešní krásné počasí, a tak jsme museli vystát dlouhou frontu, než nás vpustili dovnitř. Náš čas na prohlídku se tím bohužel výrazně zkrátil. Naše další kroky směřovaly k finálnímu cíli dnešní cesty, a to ke Španělským schodům. Cestou jsme to vzali okolo památníku Viktora Emanuela II., prvního krále sjednocené Itálie, Pantheonu (dříve pohanského chrámu, dnes místa posledního odpočinku mnoha významných osobností) a Fontány di Trevi (snad jediné kašny, do které přivádí vodu stále funkční akvadukt), kde jsme se také rozloučili s naším skvělým průvodcem.
Španělské schody vznikly na popud papeže, aby se zkulturnilo náměstí Piazza di Spagna, kde sídlila španělská ambasáda. Jak už bývá v Římě zvykem, i toto místo má svoji kouzelnou historii. Samotné náměstí bylo dříve svrchovaným územím Španělska, takže kdo tam pronikl bez povolení, byl za trest odeslán sloužit ve španělské armádě. Ani schody se nenechaly zahanbit. Sloužily jako dějiště politického boje mezi Svatým stolcem a francouzskými králi. Při jejich stavbě v 18. století si tyto mocnosti poměřovaly, kdo má větší vliv – tedy v jakém stylu bude dílo postaveno, jestli na vrchu stane jezdecká socha, nebo obelisk, a tak dále. Jelikož na vrcholu dnes stojí obelisk, je poměrně jasné, kdo souboj nakonec vyhrál (k výsledku trochu dopomohla i francouzská revoluce, po níž už tamní monarchie neměla takovou politickou sílu).
Každopádně děti zde dostaly poslední rozchod, nakoupily si dárky, následně jsme všichni společně odjeli k autobusu a teď už míříme směr Cheb.
Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat našemu průvodci Ľudovítovi a cestovní kanceláři Royal za skvěle zorganizovanou cestu. Také děkuji kolegyním Lucii Moravové a Lence Fišer Šabatové za organizaci dětí.
Vojtěch Papež