27/07/2026
Vítězství naší žákyně v literární soutěži📝
„Proč v éře umělé inteligence a rychlých videí ještě pořád pořádáme literární soutěže? Odpověď je jednoduchá: autentická lidská kreativita se nedá ničím nahradit… Umět psát znamená umět komunikovat – jasně, srozumitelně a s citem.“
To jsou slova organizátorů literární soutěže, kterou každoročně pořádají v ZŠ Polešovice. Téma letošního ročníku znělo: Jedno rozhodnutí všechno změnilo.
A vítězný text? Je z pera žákyně naší školy Julie Gasnárkové! 🥇A protože jde o povídku skutečně zdařilou, zveřejňujeme ji také na této stránce. Přejeme příjemné počtení! 📖
Jedno rozhodnutí všechno změnilo
Alexandr seděl ve své laboratoři. Byl červen a paprsky odpoledního sluníčka, které si našly cestu přes záclony v oknech, ho šimraly na tváři. Rukama se opíral o stůl a nepřítomně zíral před sebe. Věděl, že by se měl správně soustředit na práci, ale myšlenky se mu toulaly kdesi daleko. Daleko od výzkumu, od lidí, od všeho. Posledních několik dní měl naprosto mizernou náladu. Na svém výzkumu už pracoval několik let a výsledek žádný.
Jedna ruka mu sklouzla ze stolu a vzápětí se ozval třeskot rozbíjeného skla, když spolu s vratkou hromádkou knih shodil i jednu z laboratorních baněk. Probral se z transu a smutně se pousmál: Kolikátá rozbitá baňka už je to za tenhle měsíc? „Alespoň pátá nebo šestá,“ napovídal mu protivný hlásek v jeho hlavě.
No nic, s heknutím se postavil, protáhnul, posadil se zpět ke svému pracovnímu stolu a zahleděl se do mikroskopu. „Soustřeď se, soustřeď se,“ opakoval si pořád dokola, ale nebylo to nic platné. Myšlenky se mu toulali všude, jen ne u mikroskopu a petriho misek.
Tenhle výzkum mi byl čert dlužen. Že jsem se raději nestal tím chirurgem, pomyslel si. Místo dřepění v laboratoři jsem mohl pracovat ve špitálu se Sarah… Sarah, hrklo v něm. Kolikátého dneska je? Třicátého. Vždyť zítra odjíždí se svou ženou Sarah na dovolenou a slíbil jí, že dnes ještě zajde na poštu. Tohle zjištění ho konečně vyburcovalo k plnému vědomí a k akci. Dobře, kolik je hodin? Alexandr spěšně vytáhl své zlaté kapesní hodinky. Tři čtvrtě na pět. Na poště zavírají v pět, když poběží, stihne to. Zastrčil hodinky do kapsy, popadl aktovku a klobouk a vyběhl z laboratoře.
Měl nepříjemný pocit, že na něco zapomněl, ale na to teď nebyl čas. Tryskem proběhl celou ulicí i náměstím a zahnul doprava. Ještě jednou doprava a už tam bude. Na poště zavírají za deset minut. Poslední dvě ulice. V tom se zastavil jako by do něj uhodilo. Stál na rohu Peterské ulice a díval se na ceduli, která hlásala její název. Peterská, Peterská… Petriho miska! Už věděl, co neudělal. Neumyl své laboratorní sklo.
Několik vteřin nerozhodně postával na místě. Má se vrátit nebo ne? „Do zavření pošty zbývá asi osm minut,“ připomínal mu hlásek v jeho hlavě. Ale základní pravidlo každého správného vědce je čistá laboratoř a on se tam vrátí až po prázdninách! Ale vždyť co, kvůli troše špinavého laboratorního skla to tam nevybuchne, pomyslel si. A navíc, co by si o něm asi řekla Sarah, kdyby zjistila, že nedokáže splnit ani takhle jednoduchý úkol? „Že jsi chlap k ničemu,“ napovídal mu známý neodbytný hlásek.
Alexandr nejistě přešlápl, ale nakonec se rázně rozběhl k poště. Ještě posledních pár metrů, už ji vidí, ještě kousek, je otevřeno. Stihl to. Celý udýchaný se vrhl k nejbližší přepážce. Žena za pultem se na něj usmála: „Tak co to bude, pane Flemingu?“
