30/04/2019
❤️ Letní sestřih. Sice proti mojí vůli, ale on je spokojenej. A to je DŮLEŽITÝ.
„A mě popadl amok. Fakt velkej. …. Každopádně ze mě lítalo hodně decibelů skrze hodně sprostý slova…..“
Prostě nechci, aby můj syn byl stříhanej strojkem na 3 mm stejně tak, jako to bylo „moderní“ v době, když jsem chodila na základku. Chodili takhle vylepaný všichni kluci nejen od nás z ročníku. Jasně, bylo to pro matky pohodlný, vždycky to totiž nějakej měsíc vydrželo, ale…. Máme právo dětem na hlavě dělat to, v čem bychom sami nevylezli ani vynést odpadky do popelnice? A ještě to skrývat za „dyť mu to sluší“ nebo „má to dobrý“ popřípadě „ono mu to zase doroste“?
Včera jsem se zase nechala plně pohltit emocema. Nedokázala jsem to zastavit. Když jsem viděla, jak Natovi zajíždí do jeho (přiznávám že už dost přerostlých) vlásků a kluk vypadá, jak kdyby do něj udeřila nějaká nemoc..
„Ještě to není hotový, já to srovnám, buď v klidu.“
A tak rovnal a rovnal a rovnal. Až nebylo skoro co rovnat. A mě popadl amok. Fakt velkej. Možná to bylo únavou, možná stresem posledních týdnů, možná ani nevím proč. Každopádně ze mě lítalo hodně decibelů skrze hodně sprostý slova.
Až večer, když jsem byla relativně v klidu, jsem se nad celou situací dokázala zamyslet. A věděla jsem, že jsem fakt … selhala.
Někdy máme utkvělou představu, jak by něco (nebo někdo) mělo vypadat. A když to tak není, když někdo jiný to něco (nebo někoho) změní zase podle té své představy, vykolejí nás to.
Přemýšlela jsem o tom, jak já sama toužím po svobodě, ale přitom, co se týče našich dětí, tu svobodu v zacházení s nimi svému okolí nedokážu dát. A co to vlastně o mně vypovídá. Jestli to, že jsem skvělá máma, která chce své děti chránit chce pro ně přece to nejrozumnější a nejlepší (takže jim nebude kupovat čepičky s ouškama, protože roztomilý je to jen pro ty, co se na to dívaj, ale kdo z nich by si to na sebe skutečně vzal), anebo jsem úzkostná a zároveň namyšlená matka, co si jen myslí, že ví, co je pro děti nejlepší a nedej bože, že by někdo zasáhl jinak, než si u svých dětí představuju….
Pravda bude asi někde napůl. Společným jmenovatelem je ale jedna věc. A ta platí nejen u věcí kolem výchovy dětí, ale v celých našich životech. A tím je komunikace. Kdybychom spolu komunikovali, kdybychom spolu skutečně mluvili, slyšeli se a domlouvali se ke spokojenosti všech stran, docházelo by k daleko méně nedorozuměním. Třeba by babičky místo něcojakočokolád (které pak prostě letí do koše, protože pro děti nejsou nic dobrýho) koupily vaničku jahod, nebo by paní učitelky neříkaly: „maminka za chvilku přijde, šla jenom do obchodu“ (i když vědí, že maminka přijde až za 5 hodin po práci) no anebo by tatínkové neostříhali chlapečky, jak kdyby měli zítra nastoupit na vojnu.
Takže – mluvme spolu, mluvme tak, že budeme opravdu slyšet, co druhý říká. A pokud se to neshoduje s tím, jak to chceme my, najděme společnou variantu. Jde to vždycky, pokud je společný cíl. Věřím tomu.
Já už jsem vychladla, doufám, že jsem se ze své včerejší reakce něco naučila a že svobodu se budu učit žít i v těchto směrech.
No a Natovi to vlastně celkem i sluší, co myslíte?
Krásný den vám všem! ❤
