Klíč k růstu

Když se doma přestaneme slyšet, nestačí přidat další argument.

Dnes jsme se s Tomem učili víc o komunikaci pomocí mediace.

A znovu se nám potvrdilo, jak moc je tohle téma důležité i mezi rodičem a dítětem.

U učení.
U výběru školy.
Ve chvílích, kdy dítě říká „nevím“, „nechci“ nebo „je mi to jedno“.

V Klíči k růstu chceme být parťákem právě tam, kde rozhovor doma začne drhnout.

Pomoci rodiči vidět dítě.
A dítěti zažít, že není problém.

Dnešek byl pro nás oba hodně přínosný.

Děkujeme lektorkám za bezpečný prostor a praktické vedení.

Už zítra v 18:30 💛

**Otázky, které otevírají dveře**
webinář zdarma pro rodiče

Když dítě odpovídá jen:
„nevím“
„nic“
„dobrý“
nebo se stáhne do ticha…

nemusí to znamenat, že nechce mluvit.

Možná jen potřebuje jiný způsob otázky.
Méně tlaku.
Více prostoru.
A pocit, že nemusí hned podat výkon ani správnou odpověď.

Na webináři si ukážeme:
✔ co dělat místo tlaku a opakování
✔ jak reagovat na „nevím“ nebo „nic“
✔ jak vytvářet prostor pro rozhovor bez většího napětí

📅 zítra
🕡 18:30
💻 online
🎁 zdarma

Stačí se přihlásit a pošleme odkaz k připojení.
https://forms.cloud.microsoft/e/N0nwdF4xwi See less

Eva Králová & Martina Jurcickova

Někdy dítě nepotřebuje slyšet další „snaž se víc“.

Potřebuje zažít, že ho někdo opravdu vidí.
Ne přes známky. Ne přes výkon. Ne přes to, co se nedaří.

Ale takové, jaké je.

A právě tam se často začne něco měnit - spadne tíha, vrátí se sebevědomí a objeví se chuť jít dál.
💚 V Klíči k růstu pomáháme rodičům znovu porozumět tomu, co se s dítětem děje.
https://www.ipor.cz/klic-k-rustu/pomoc-s-ucenim

Tohle nám napsali rodiče

Možná podobnou situaci právě o víkendu poznáte doma taky.

Jedna maminka nám po mapování popsala situaci z domácího učení se synem.

Doma opakovali na písemku ze zeměpisu.

Hydrosféra.
Pedosféra.
Stavba Země.

Syn si látku nejdřív prošel sám.
Pak ho maminka vyzkoušela.

A když měla pocit, že by ještě mohla pomoct, zeptala se:

„Mám ti to ještě jednou přečíst?“

A přišla odpověď:

„Nečti mi to. To je mi k ničemu. Potřebuju k tomu obrázky a představit si to.“

A v tom je celý posun.

Maminka automaticky nabídla pomoc tak, jak to napadne většinu z nás.

Ještě jednou přečíst.
Ještě jednou vysvětlit.
Ještě jednou projít.

Ale syn už věděl, že tudy cesta nevede.

Věděl, co mu při učení pomáhá.
A dokázal si o to říct.

Ne perfektní známka.
Ne dítě, které se učí bez námahy.

Ale dítě, které začíná rozumět tomu, jak se učí.

Protože právě tam začíná samostatnost.

Ve chvíli, kdy dokáže říct:

„Tohle mi nepomáhá. Potřebuju to jinak.“