Ateliér pro kočku

Člověk je tím lepší portrétista, čím lépe dokáže potlačit sám sebe.

To jsem vymyslela sama už v raném mládí. A platí to. A platit bude stále. Tentokrát jsme vystřihovali obličeje. Bez zadání, koho mají představovat. Jen v naději, že studenti už zvládli proporce obličeje a nepotřebují model na to, aby byli schopni obličej ztvárnit. Původně jsem chtěla, aby dělali autoportrét, ale zapomněla jsem se zmínit.

To byste nevěřili, že některým autoportréty vyšly. Nevyfotila jsem Emčino dílo, což mě eminentně mrzí. Udělala sama sebe. Stejně jako Dan. Laďka udělala svého vnuka.

V naší poslední hodině akvarelu jsme vyráběly moc zajímavá přáníčka/knížečky či co to vlastně je. Co to přesně je, to nevím, ale je to super věc. Je to taková pozoruhodná věcička: když rozevíráte obálku, tak se rozvíjí květ uvnitř.

Nebylo to úplně jednoduché, ale společnými silami jsme to zvládly úplně všechny. Některé říkaly, že to byla závěrečná učňovská, spíš mistrovská zkouška. Ale podařilo se a všechny jsme odcházely spokojené. Kurzistky s vysvědčeními a já s opravdu dobrým pocitem.

Holky, byla to jízda, co? Tak po prázdninách pokračování.

Ve výtvarném klubu jsme si vyzkoušeli novou techniku. Vznikla zajímavá dílka, jemná, romantická, fantazijní i realistická. Tato technika je něco jako jak udělat z toho, za co v jsou studenti v průběhu roku plísněni, výtvarné dílo a ještě být pochváleni.

Tužko, budiž pochválena.

Budeme chodit kreslit ven. To se musí zažít, to chceme dělat. Je to něco úplně jiného, než kreslit v ateliéru. Bude na vás svítit slunce, sdat mouchy, možná se nachomýtnou i zvědaví kolemjdoucí, bude foukat, sprchne...

Vylovíme z hloubky podvědomí informace o perspektivě, horizontu, úběžnících, barevné perspektivě, hezkých vědomých čarách, plochách a jdeme na to. Nebojte se, víte, že mě budete mít v zádech a já vám to s tou perspektivou, horizonty etc. znovu a ráda vysvětlím.

Podívejte se na stránky Ateliéru, jak je to letos naplánováno.

Nastaly lehké změny v Krátkokurzech. O jeden přijdeme, ale zase se naučíme dělat nekonečné vzory. A klidně je můžeme dělat bublinami, takže ztráty nejsou nijak velké. Podívejte se na stránky Ateliéru, tam je vše, co potřebujete vědět. V komentáři je pokračování...

Přidejte se k nám.

Panebože, slyšíš mě?

Na fotce zdobí naše okno v ložnici.
Další kapitolu o neviditelné kočce paní Columbové najdete v komentáři.

Milí umělci (myslím umělce z Ateliéru pro kočku)!

Příští týden si rozdáme vysvědčení. Už vám nepomohou referáty, prosby ani úplatky. Kostky byly vrženy, vaše práce za uplynulý školní rok je spravedlivě ohodnocena. Když se dívám vysvědčení z minulých let, tak sama pláču: letos budou černobílá 😩. Připravte se na tuto smutnou skutečnost. Ale nebojte, nezajímavá nebudou.

Seděla (ležela) jsem jako opilec a zaujímala jsem různé jiné dehonestující pozice. To byste nevěřili, jak se člověku odkrví ruce, přeleží krk a hlavně snaží se odpadnout kus tváře, když zaujímáte takové pozice. I když to je jen na čtvrthodinu. Trpěla jsem značně, ale co bych pro ty své ovečky neudělala.

Kreseb vzniklo ještě daleko víc, ale nebylo v mých silách všechno vyfotit. Tady máte malý přehled.

Ema kreslila část schodišťové haly. Setmělo se, zachránila ji paní uklizečka, která nám přišla říct, že Emča sedí ve tmě. Pomáhal jí celý kurz. A naše budoucí architektka už pochopila pesrpektivu. Všichni jsme se cítili úspěšně.