29/04/2022
Sdílíme zajímavé zamyšlení nad rodinným tabu. Ať vám ej k užitku.
KAŽDÁ RODINA👨👩👧👦 má ve svém příběhu SKRYTOU NÁROČNOU SITUACI. Někdy jde o peníze, o čest, křivdu, bolest...jindy o absolutní náhodu, euforické bohatství, bohémskou nezkrotnost, nepřiznanou lásku...
Každá rodina má svůj „batoh“ věcí, o kterých se nemluví, které se neříkají. Často se ale děje, že batoh nese jeden člen rodiny. A když odejde...zůstane batoh ležet v systému. A tak si ho vezme na záda někdo jiný.
Když mi v poradně rodiče vypráví o „husté“ rodinné historii, o které ale děti nic netuší...říkám si opravdu? A kdo ten batoh tedy nese nyní?
Rozhodně nejsem zastáncem toho, říkat dětem všechno. To tedy rozhodně ne. A zde je ten fígl. Některým důležitým věcem je možné přiznat místo, aniž bychom o nich s dětmi výslovně mluvili.
JAK TO TEDY MŮŽE KONKRÉTNĚ VYPADAT?
Představme si, že do poradny přicházejí rodiče s tím, že dítě potřebuje zubařský zákrok. Avšak nyní vyvádí u doktora tak moc, že jeho afekt přebíjí i farmaka a sedativa a není schopné absolvovat prakticky žádnou návštěvu u lékaře.
Po hlubším rozhovoru se dopátráme, že v rodinném batohu se nachází např. historie dlouhodobých hospitalizací jednoho z rodičů a třeba i dědeček lékař, který operoval raněné na frontě.
CO S TÍM?
Je důvodem afektů u dítěte zkušenost dědečka z války? Takže mu přiznám místo, povím dítěti o tom, jak to bylo a máme vyhráno?
Tak jednoduché a přímočaré to není. I když konstelace někdy k těmto závěrům svádějí, mé psychologické já zde naopak bliká červenou kontrolkou a já jsem v tom vždy velmi opatrná.
Jediné, co můžeme vidět je symetrie a tu nesmíme zaměňovat za kauzalitu.
CO ALE ROZHODNĚ NEFUNGUJE, je dělat jako, že tato symetrie není, že je to jen náhoda. A když jsem to u lékaře zvládla já, tak se neboj, zvládneš to taky.
Když to tedy není ani příčina ani náhoda, tak co si s tím tedy počít? A zde se konečně můj vnitřní konstelář a psycholog dohodnou.
S dítětem i nadále pracuji např. formou hry, pomalu rozpouštíme obavy a strachy a zkoušíme hledat zdroje odvahy.
S rodiči pojmenováváme podobnost, která se v jejich systému nachází a přiznáváme jí pozorností přítomnost. Jednodušeji řečeno, vidíme, že to je a uznáváme, že to může být. Už jen to někdy pomůže.
A někdy stačí dětem jen sdělit:
„Víš, já to znám. Taky jsem se bála doktorů. Ten náš strach je společný. A možná ho znal už i děda Rosťa. Tak víš co? Za každou návštěvu doktora, co spolu zvládneme, tak zasadíme dědovi na zahradě květinku. Aby věděl, že na něj myslíme a že k nám patří. A že i díky němu teď pěstujeme odvahu a
důvěru. Ty v sebe, já ve mne a taky trochu spolu navzájem.“
Když to párkrát uděláme, často se stane, že rodinný batoh je o chlup lehčí, děti se u doktora o kousek zklidní a to jsme jim nemuseli nic sáhodlouze vysvětlovat. Jen jsme to uviděli, zavnímali a dali světlější místo tomu, co stálo ve stínu opodál.
Další příležitost posvítit si na rodinné „nenáhody“
