24/11/2025
Pred 5 rokmi, počas Korony, keď sa digitalizovali takmer všetky deti od 6 rokov - vlastne všetky školopovinné som si hovorila, počkajme 5 rokov, kým prvé z týchto detí začne prichádzať do rannej adolescencie. Medzitým však pribudli rodičia, ktorí dávajú svojim deťom telefón od 1- 2 rokov. A máme tu výsledok. Máme tú generáciu ÚZKOSTNÝCH DETÍ, ktorá nám pribudla v čase. Nie zo dňa na deň.Pozerali sme sa na to.
To nie je len, že dieťa má telefón, tak mu je zle. Dieťa je na telefóne a tak nerobí veci, ktoré by malo robiť v rámci psychohygieny - čo všetko vypúšťa Vaše dieťa, čo nerobí, lebo je na telefóne? tam je odpoveď.
Pridáva sa k tomu fakt, že úzkostní rodičia bojujú na svojich frontoch za svoje pravdy a vychovávajú úzkostné deti. Všetci všade bojujú, každý kričí svoju pravdu a individuálna realita jednotlivcov sa odráža v celospoločenskej situácii. A aby s tým niečo robili riaditelia škôl, ako vidím v niektorých iniciatívach, to určite nestačí.
Pomôže preberať zodpovednosť za seba a svoje deti. Aj keď nás to nikto neučil.........................................................................................................................
Jako řešení situace ZÁSADNÍCH ZMĚN DĚTSTVÍ Haidt nabízí:
1. ŠKOLY BEZ TELEFONŮ - V mnoha zemích hotovo, v ČR probíhá a Plaga to nejspíš dá na papír, jen co bude sedět na ministerstvu. Děti ve škole telefon moc nepotřebují. Učit se být na internetu lze i bez něj.
Aby být na internetu dávalo smysl, je dobré být v pohodě a vědět, co znamená být člověkem. Co chci, co hledám, kam směřuju a tak... K tomu je k úklidu škol a hlavně ke zklidnění dětství dobré přidat další tři Haidtovy body:
2. NEKUPOVAT DĚTEM TELEFONY DO 12 NEBO 14 LET - V ČR začíná fungovat iniciativa Dětství bez mobilu, protože kolektivně se to zvládá lépe než individuálně. Stejně je současný internet v hluboké krizi a líp se s ním děti učí žít, když ho nenosí po kapsách.
3. SOCIÁLNÍ SÍTĚ OD 16 LET - s různými omezeními se po světě rozmanitě experimentuje. Ony ty sítě teď nejsou zdravé ani pro dospělé, a tak je spíš na čase ten internet spravit a vytvarovat jinak tak jako tak. S AI se bordelovost a nesmyslnost sítí rapidně zhorší. Měli bychom se hromadně začít bavit, jak vypadá internet bez Googlu, Microsoftu, Mety, Amazonu, OpenAI a TikToku apod. Můžete z toho cítit bezmoc, smí se to, je to běžné. Úzkost a bezmoc spolu souvisí...
4. DÁT DĚTEM VÍCE VOLNOSTI, ZODPOVĚDNOSTI A SVOBODNÉ HRY SE SVĚTEM. To je úplně nejtěžší, protože jsme společností dospělých, co je tak hluboce zasíťovaná, že máme permanentní úzkost ze světa a z života ve stroji, že se bojíme pouštět děti ven a nechat je jen tak objevovat život vlastním rytmem a na vlastní oči, ruce, nohy a srdce.
Spoustě vědců, co zkoumají digitalizaci dětství, se kniha nelíbí. Říkají, že to není pravda, že digitalizace zúzkostňuje dospívající. Z jejich dat to nevyplývá. Z Haidtových ano, ale podle nich ne. Haidt k těm datům totiž přidal ještě srdce rodiče a taky svou vůli dospělého muže. Což se nesmí, říkají ti vědci. (Dali před lety dohromady své výhrady, když se k tomu dostanu, tak jim je vyvrátím, je to celkem snadné, ale nevím, jestli to stojí za čas.)
Důležitější totiž je, jak to cítí rodiče a samy děti, než jak to cítí vědci. Vědecký výzkumy se dnes totiž už nepoužívají k poznání a následné změně jednání, ale jen jako ilustrační věty, což je dost zajímavé téma, které nikoho moc nezajímá.
Na člověka jde úzkost, když si to všechno uvědomí, a tak o tom neradi mluvíme. Jenže odněkud bychom jednou mohli začít. Třeba od telefonů. Pokliďme je kvůli dětem, ale vlastně taky kvůli sobě. Ono se to pak těm dětem i lépe vysvětluje, když vidí, že se to týká i nás. Jsme úzkostná generace, ale vůbec nemusíme takovými být.
https://www.facebook.com/share/p/19jd4QpdXV/?mibextid=wwXIfr
Kamarád Honza Kršňák napsal text, který vám dám do komentáře, a mě přivedl k tomuto zamyšlení:
Když se na ten text dívám očima vývojové psychologie, úplně první, co mi naskočí, je že řešit telefony, věk nástupu na sítě nebo školní pravidla má smysl jen tehdy, když rozumíme tomu, kdo dítě vůbec vede životem. To, co vnímáme jako krizi dětství, není primárně krize technologií. Je to krize vztahů. Dítě, které je zakotvené v pevném a vřelém vztahu s dospělým, se nenechá převálcovat ani technologií, ani vrstevnickým tlakem, ani tím, co se odehrává venku ve světě. Dítě, které je vedeno orientací na vrstevníky, se ztratí i v prostředí, které je zcela offline. Telefony ten problém jen zvětšují a zrychlují. Nejsou původcem, ale akcelerátorem.
Když Haidt nabízí konkrétní kroky, rozumím tomu jako snaze vyčistit prostor, aby děti nemusely zvládat víc, než na co mají vývojově kapacitu. Jenže samotné odstranění technologií neobnovuje vztahové ukotvení, pokud je už dávno oslabené. Zákazy a kolektivní dohody mohou být užitečné jako podpůrný rámec, ale nejsou tím, na čem stojí zdraví duše ani schopnost dospívat bez zahlcení. Dítě, které má doma dospělého, o nějž se může opřít, kdo mu poskytuje vedení, jistotu a přijetí, může mít telefon a přitom neztrácet sebe. Dítě, které tuhle oporu nemá, se ztratí i bez něj.
Když se dívám na současné dospívající, vidím obrovské množství alarmu. Strach, který se nemá kde bezpečně uvolnit. Vidím frustraci, která se nemá do čeho opřít, protože chybí někdo, kdo ji pomůže zpracovat. A také vidím, že hodně mladých je dnes v roli, kterou nikdy neměli nést. Pečují o své úzkostné rodiče, o systém, který se hroutí, o svět, který působí nepředvídatelně. To žádná generace před nimi nezažila v takové intenzitě.
Telefony do toho vnášejí další náročnou vrstvu. Zpřístupňují svět, na který děti nejsou připravené. Otevírají dveře k vrstevnické orientaci, která dokáže pohltit i silné dítě. A zároveň odvádějí pozornost rodičů, kteří sami bojují s pocitem zahlcení, bezmoci a únavy. Ale to podstatné je jinde.
Dítě potřebuje být vedeno. Potřebuje cítit, že někdo větší a zkušenější drží kormidlo. Že svět je velký, ale ono nemusí všechno zvládat samo. Potřebuje od nás klid, který si nemůžeme koupit ani vyvzdorovat, jen postupně budovat.
Technologie můžeme omezit. Můžeme posunout věk nástupu na sítě. Můžeme dětem dát víc volného pohybu. To všechno může pomoci. Ale pokud neobnovíme orientaci dítěte na dospělého, bude to vždy málo. Když se jako rodiče vrátíme k tomu, abychom byli pro své děti přístavem, zdrojem moudrosti a místem, kde se dá v klidu spočinout, telefony a obrazovky obecně přestanou mít tak ničivou sílu, protože nebudou odpověďmi na otázky, které má zodpovědět vztah. Začít musíme u sebe, ne u technologií.
Dítě nepotřebuje dokonalý svět. Potřebuje dospělého, který je dostupný, přítomný a ochotný unést jeho srdce a všechny jeho projevy, i když se svět mění rychleji, než bychom chtěli.
