Cesta k jedinečnosti

Cesta k jedinečnosti Prostor pro hledání a objevování všech zatáček a zastávek na cestě k jedinečnosti.

KONEČNĚ ŠŤASTNÝ ŽIVOTDnes jsem měla jiný plán. Chtěla jsem psát o tom, jak moc se náš vliv projevuje v poli druhých lidí...
16/06/2026

KONEČNĚ ŠŤASTNÝ ŽIVOT

Dnes jsem měla jiný plán. Chtěla jsem psát o tom, jak moc se náš vliv projevuje v poli druhých lidí. Takový ten dlouhý článek s umanutou touhou, aby všichni v těle a nejen hlavou pochopili, jak moc si tvoříme svou realitu (asi tak 100%, kdybyste to chtěli vědět😅)

Ale ráno jsem měla konzultaci s jednou ze svých generátorek. A jo, mám MOJE generátorky. Tohle na tom miluju! Můžu jako projektor mít SVOJE generátorky. A jim i mně se to líbí 🤓🥰 No, a když jsem se zeptala, jak se má a na co se chce podívat, tak mě zastavila a řekla (volně cituji): ”Chci, abys věděla, že jsme se bavily s kamarádkou (další moje generátorka), že teď obě žijeme díky tobě šťastný život.”
A mně automaticky napadla odpověď: ”Vždyť jste to udělaly vy samy.” A pak jsem ten scénář zranění z dětství, že si nesmím přiznat žádné zásluhy, přetlačila a odpověděla něco ve smyslu, že to je spolupráce. Protože to skutečně je spolupráce. Generátor mě pozve a já ho potom vedu. Tak prosté to je.
Tedy skutečně až potom, kdy si tady, za zvuku nějaké lehce smutné písničky vyléčím to výše zmíněné zranění z OPUŠTĚNÍ. Protože když jsem z něčeho jako malá měla radost, že se mi něco povedlo, tak vždycky následovalo SEBECHVÁLA SMRDÍ. A z toho je scénář - NESMÍŠ SI PŘIZNAT ŽÁDNÉ ZÁSLUHY, který jsme mnozí dostali v dětství do ruky a neseme si ho celý život. Tedy já si ho nesu. Až dodnes. Schválně, taky si ho nesete?

A jo, je to smutný, ale jen do chvíle, než to zaléčím 😉🤓 Každé zranění jde transformovat na dar. Jak říká jedna moje úžasná klientka na DÁREK🎁 A dárek z tohoto zranění a scénáře, že si nesmím přiznat žádné zásluhy, jinak by mě druzí opustili, je SCHOPNOST VIDĚT PŘESNĚ, CO KDO DO SPOLUPRÁCE PŘINÁŠÍ. A jo, tohle je velmi důležitá dovednost, když chcete s někým spolupracovat. Ono totiž úplným základem spolupráce je ROVNOVÁHA. A ta by nebyla možná, když nebude jasné, kdo co do spolupráce přinesl.

Dnes je moc hezký den 🥰 Taky totiž žiju šťastný život 🩷

A ještě písnička k tomu léčení. Slyšela jsem ji snad 1000x. Je hluboce dotyková a taky těžce návyková 😉🩷
https://open.spotify.com/track/4g2mziLijCzBriIq5S0YEN?si=7O34wVlIR7OlicdV9RRalw

KDYŽ SI DUŠE VYBERE, ŽE BUDE UČITEL Sotva jsem dopsala článek o tom, jak vidím bezpodmínečné přijetí, téměř okamžitě se ...
11/06/2026

KDYŽ SI DUŠE VYBERE, ŽE BUDE UČITEL

Sotva jsem dopsala článek o tom, jak vidím bezpodmínečné přijetí, téměř okamžitě se mi díky masivní podpoře mé kolegyně a kamarádky Jany na telefonu než ráno dojela do práce podařilo po náročném nočním procesu transformovat další “učitelské” schopnosti/dary, které jsou spojené s přijetím 🎁🎁

Jakože, už pár let jsem si vědoma toho, že jsem se sem narodila jako učitel. Do doby, než se to vyjevilo to bylo martyrium🙈 Je fakt pakárna, když do padesáti neumíte pojmenovat, co tu vlastně děláte 😅😏 Né, fakt nemyslím ten typ učitele, co stojí před tabulí a káže moudra (i když na tom si taky občas ujedu 😅), ale učitel tak nějak jinak. Něco ve smyslu “já to prožiju a pak ti o tom budu vyprávět a tebe to k něčemu inspiruje💡, a když budeš chtít, tak tě to naučím”. Tehdy jsem si přečetla nějaké základní popisky z numerologie k číslu svého narození (moje číslo je 33) a v tu chvíli jsem měla pocit, že většina věcí začala dávat smysl. A taky to, že učitel 33 začne být skutečným učitelem až po padesátce. A tak to zkoumám a dělám si názor, stavím vnitřní strukturu, aby to mělo v realitě nějakou formu a střídavě se mi to daří míň a víc 😎😏🤓😁

UČITELSKÉ DARY 🎁🎁

Myslím, že základní vlastností učitele by mělo být bezpodmínečné přijetí toho, kdo se od něj přišel učit. A podmínit lze jen a pouze určité chování a to ještě v závislosti na věku. Toliko teorie 📖 na téma, o kterém je předchozí článek.

A včera jsem zjistila, že jsem to celé dotáhla ještě dál. Já tu od malička trénuju dar, který by se dal vzletně nazvat “Tvořím bezpečné prostředí, které umožňuje lidem uvidět a přijmout vlastní stín 👤”. Prakticky bych to ukázala třeba na příkladu, že nechám někoho, aby mě obelhal. Poskytnu prostor, kde se to vyjeví a zároveň taky možnost s tím něco udělat. A to celé v poli bezpodmínečného přijetí s možností provázet tou změnou prakticky. A nebo taky ne.

DARY NEJSOU ZADARMO 🤷🏼‍♀️

Nejsou, a proto cesta k tomuto daru, jak už to tak bývá, vede přes zranění, které si většinou neseme z dětství 👧🏻a postarali se o to s láskou (někdy i bez lásky) naši rodiče 👫🏻.

V mém případě vzala na sebe tuhle úlohu moje mamka. Ona byla štír ♏. A velmi precizně dokázala najít, kde mám slabiny. V jedné větě mě dokázala jako správný štír 🦂 bodnout třeba 3x. A protože, když jsme děti, tak kvůli instinktu přežití musíme tyto zkoušky od rodičů snášet, tak mě máma fakt skvěle vycvičila v tom všechny zraňující situace ustát. Vždycky tak vytáhla svůj stín, zranila mě a já to přijala jako normu. A do života a do svých vztahů jsem si tak nesla scénář: “Ustojím všechny tvé stíny 👤👤👤”. A jo, ke scénáři patří pojmenovat to zranění, a to má vcelku jednoduché klíčové slovo - “bezmocná”. Protože při každém takovém útoku na nějaké citlivé místo jsem se cítila nekonečně bezmocná 😔

A JAK TO VYPADÁ, NEŽ SE Z TOHO STANE DAR?

V dospělosti až doteď to potom vypadalo tak, že každý stínový projev kohokoliv (manipulaci, obviňování, lhaní, prostě všechno šílené, co vás napadne) si musím s tímhle scénářem ve výbavě nechat líbit. Snad milionkrát jsem si v životě kladla otázku, proč se ke mě lidé chovají tak hnusně, když to nikomu jinému nedělají. Časem jsem se ten scénář u vztahů, které nebyly tak nablízko naučila přetlačovat a “dávala lidem hranice” nebo jsem prostě z takových vztahů odešla.

NEJDE O TO, CO ŘÍKÁME NEBO DĚLÁME, ALE O TO CO VYZAŘUJEME 🛜

Jenže problém scénáře je, že jeho efekt se masivně projevuje v našem poli, aniž cokoliv řekneme nebo uděláme. Prostě to vyzařujeme jako wifi 🔊 A lidi kolem mě tak, když jsem všechno ustála a vypadala jsem, že se mě to nedotýká, neměli pravdivou zpětnou vazbu na svoje chování vůči mě. A nejen to, můj scénář je nutil dokola a dokola používat proti mně svoje stíny 👤👤👤. A jak potom takovému člověku vedle mě je 🥺? No, když z toho neodejde, tak sakra blbě, když ho něco pořád pudí se ke mně chovat stínově 😔

Hranice jsem se naučila dávat u vztahů na dálku, ale určitě ne nablízko a po letech. U mě se možnost to nějak přetlačit s věkem snižovala. V mém prvním víceletém vztahu jsem do toho, že vytáhnu a ustojím manželovy stíny, skočila až po dvou letech a v posledním dlouhém vztahu už v řádech měsíců a úplně poslední to měl už od začátku ve standardu. Proč? Protože dar už byl naučený a jen čekal na svou transformaci vyléčením zranění.

KDYŽ TO UVIDÍME, NENÍ NA CO ČEKAT 🤓
Ano, naše dary máme v nevědomí a plně je můžeme začít využívat právě až po té transformaci. Ta se stane, když vědomým procesem vyléčíme zranění zapsané v těle. Teprve tehdy přestaneme vyzařovat ten dětský scénář do pole🔇.

A tak tu sedím v křesle, venku prší, hraje mi krásná písnička (odkaz na ni dám níže, protože přesně tak mi bylo, když jsem nechápala, proč se mi to děje) a já mám v duši zase o kousek větší mír a radost, že už to, co jsem roky trénovala, můžu žít tak, že to nebude ubližovat mně ani lidem kolem, ale naopak to konečně začne naplno pomáhat 🥰

S velkým vděkem a úctou děkuji za podporu při tomto procesu transformace sebe sama dvěma ženám:
Jana Urbanová
Michaela Topinková

https://open.spotify.com/track/1hKQ8JLZY9lWuGZ6HGi4z7?si=jchGKDxsT_mVhiuAO6v49A

JAK JE TO S TÍM BEZPODMÍNEČNÝM PŘIJETÍMDnes bych chtěla psát o něčem, co se mě v posledních dnech docela dotýká. A to je...
10/06/2026

JAK JE TO S TÍM BEZPODMÍNEČNÝM PŘIJETÍM

Dnes bych chtěla psát o něčem, co se mě v posledních dnech docela dotýká. A to je to, jak vnímáme ve svém životě "přijetí" nás samých a druhých. A jak se postupně, jak vyzráváme dostáváme od požadavku a potřeby BEZPODMÍNEČNÉHO přijetí, které potřebujeme na začátku svého života dostat, k přijetí PODMÍNĚNÉMU.

KDYŽ SI DUŠE ZAŘÍDÍ BEZPODMÍNEČNÉ PŘIJÍMÁNÍ
Ano, moje duše si zařídila bezpodmínečné přijímání každého člověka. Myslím, že to by měl ideálně mít každý učitel. Podle Human Designu existuje brána 46. A já si nahoře "namačkala" ty čudlíky tak, že jsem vyfasovala linku 46.2 v ponížení. Jmenuje se to "Primadona" 😁 Ten, kdo tohle ponížení vlastní, se jeví okolí tak, že vyžaduje zvláštní zacházení 🙈, ale jako u všech ponížení, si toho není vědom. Jakože já bych měla vyžadovat zvláštní zacházení?🙈 No, nevím. Prý jo, říkala mi kámoška. Prý to tak ze mě cítí. Co lidé vnímají u druhých jako naplňování potřeb, u mě vnímají jako požadavek na zvláštní zacházení. Co už? 🤷🏼‍♀️ Detriment (ponížení) změnit nejde. Je to fixní vlastnost, kterou si můžeme maximálně uvědomit. A s láskou k sobě přijmout 🥰 Jenže tohle ponížení zásadně ovlivňuje mé vnímání druhých lidí. Vidím jako primadony úplně všechny. Je to způsob, jak se dívám na lidi. Přijde mi normální, že každý potřebuje zvláštní zacházení. Že každý je nějak divný, ať už to znamená cokoli. A tak žena, které říkají, že je šílená, je pro mě normální, které říkají, že je jí moc, je pro mě normální a dokonce i ta, která manipuluje a evidentně lže, je pro mě normální. A nejen normální, ale úplně a zcela přijatá. Uvnitř cítím přijetí. Nedokážu takového člověka odmítat. A jsem za to vděčná, protože tohle učitel potřebuje. Dát všem stejnou výchozí pozici. Stejně jako by to měla udělat v ideálním případě máma, které se narodí dítě. Bezpodmínečně ho přijmout🩷

A CO TEDY TO NEPŘIJETÍ
Aby to nevypadalo, že jsem jak Františka z Assisi. Já sice přijímám člověka takového jaký je, ale přijetí jeho chování žádnou samozřejmostí není. Každý muž a každá žena v mém životě vždycky byli, jsou a budou přijatí. Ne tak jejich chování vůči mně.
Každý vztah tak skutečně začíná s úplně čistým štítem. Ale zároveň se v každém vztahu učím, jaké chování vůči mě je ještě zdravé přijmout a které už je škodlivé nejen pro mě, ale i pro toho druhého. Moje intuice velmi citlivě vyhodnocuje, kde už je dané chování destruktivní.
Zároveň ale moje poslání tady je tvořit bezpečné prostředí k učení, takže ta tolerance chování vůči mně je docela velká. Jinak řečeno, pokud máme zůstat v kontaktu, musíš se do tohoto prostoru se svým chováním vůči mně vlézt 🤷🏼‍♀️😁

ODCHÁZENÍ
Podle HD zjistíte nejen, co jste se sem přišli naučit, ale i to, co už jste na cestě životy zvládli a ve svém životě už s tím můžete počítat a naopak není žádoucí na to upínat pozornost. A já se tady učím odcházet z nefunkčních vztahů. Celý tento život primárně zasvětím poznání tohoto druhu. A míra toho, které chování je pro mě ještě v pořádku a které už ne, je jedna z věcí, kterou se tady učím ☺️
Během života jsem si tak musela vyzkoušet extrémy různého druhu, které lidem kolem mě připadaly (a zpětně i mně) šílené. Často jsem slyšela, proč z toho nebo onoho neodejdu. No, proto 😁

JAK TO TEDY S TÍM PŘIJETÍM A NEPŘIJÍMÁNÍM JE IDEÁLNĚ

Ideál je ta hvězda, ke které jdeme, ale vlastně jí není možno dosáhnout. Ideálně se miminko narodí do náručí dvou absolutně bezpodmínečně přijímajících milujících lidí a všech kolem. A během vyzrávání mu rodiče a okolí postupně velmi citlivě ukazují, které chování už nepřijímají, ale zůstává jen u chování. Dítě a časem dospělý tak zůstanou přijatí celý život. A tak se moje dcera kolem čtvrtého roku setkala s tím, že její hněv manifestora je pro mě prostě z mé podstaty projektora nepřijatelný. A naučila se ho pomaličku zpracovat u sebe v pokojíku. Dnes s ním tak skvěle pracuje, že by to mohla učit. A vlastně učí. Hněv není špatně, blbý je, když si ho neumíme zpracovat, protože nás to v dětství nenaučili. Nikdo tam nestál v našem poli s absolutním přijetím nás samých a zároveň jasnou hranicí, jaké chování je nežadoucí.
A ona vždycky když vyšla z pokojíku, měla na stole jídlo a pití, protože po tom výkonu byla unavená a u toho mnou vyzařované pole bezpodmínečného přijetí jí samé. A tohle absolvovala určitě víc jak tisíckrát. Řekla bych, že snad každý den. Protože tak se projevuje malý manifestor (a zraněný manifestor i v dospělosti) a nejen manifestor. Jeho život je téměř celý naplněný hněvem. Na nějaké úrovni to tak máme všichni.

KAŽDÝ MÁME JINÝ VÝCHOZÍ BOD

Jenže tenhle "ideál" samozřejmě není ideál. Myslím, že dcera má trauma z toho, že na ty emoce byla sama. A to si bude muset jednou zpracovat a transformovat na dar. A ten dar bude nejspíš skvělá práce s emocemi 🎁🏆🥇 To jen já jako učitel a máma zároveň musím přijmout, že mě za to bude nejspíš ještě nějakou dobu vidět jako zlomatku 🙈🥺😔

Když toto ale pro nás nikdo neudělá, potom se to musíme velmi těžce doučovat v dospělosti. Za běhu postupně získávat vnitřní strukturu, která zdravě určuje hranice nás samých ve vztazích. Stejně jako se to celé dětství učila moje dcera. A to je sakra těžké. Protože ta bezhraničnost projevu našeho chování nám zlikviduje nejeden vztah. A dokud si neuvědomíme, že to, co jsme se měli učit celé dětství, se teď musíme naučit sami, kvůli nám samým, je náš život hrozně těžký. A nejen náš, ale i lidí vedle nás.

VYLÉČENÁ TRAUMATA JAKO CESTA K ROVNOVÁZE

Na své cestě jsem ale zjistila jednu věc. Pokud si vyléčíme nějaký objem svých zranění, dá se to dohnat velmi rychle. Záleží jak je léčení intenzivní. Pokud nám totiž traumata nebrání, tělo i mysl přirozeně tuhle strukturu dobudují.

TO ČEMU ŘÍKÁME DOTYK, JE VE SKUTEČNOSTI INTERAKCE ELEKTROMAGNETICKÝCH POLÍ Tento příspěvek viz níže mě zaujal. Jsem laic...
05/03/2026

TO ČEMU ŘÍKÁME DOTYK, JE VE SKUTEČNOSTI INTERAKCE ELEKTROMAGNETICKÝCH POLÍ

Tento příspěvek viz níže mě zaujal. Jsem laický fajnda kvantové fyziky. A ta se krásně doplňuje s tím, čím se zabývám já - jedinečností. Protože elektromagnetické pole každého člověka je jedinečné. A vzajemným propojením našich elektromagnetických polí u každého člověka vznikne úplně nový potenciál využití jeho schopností.
Většina mých schopností se mi stala dostupnými v interakci s někým jiným. A ještě je to tak, že s některými lidmi se to děje v daleko větší míře než s jinými. Klasická věta, kterou od klientů slýchám je: Jak si to ze mě vykutala? No, to já ne. To moje pole ve spojení s jeho polem udělalo většinu práce. Já jen tuto schopnost potom ukotvím v mentálních strukturách a moje kolegyně ji pomůže klientovi ukotvit v těle. Někdy není klientova struktura dost pevná (oslabená traumaty z dětství), tak danou schopnost není schopen udržet mimo naše pole. Ale to se děje výjimečně.
A tak se můj svět propojí na pár hodin se světem mého klienta a já pak můžu být svědkem aktivace jeho potenciálu. A to se cítím vždycky poctěna 🥰
Human Design pracuje se šesti druhy dominantních smyslů. A dotyk je ten nejvyšší. Já mám vnitřní vize. Lidé s "dotykem" mají schopnost transformovat auru druhého. A zároveň v těle stopku proti zneužití. Proto i hodně zraněný člověk nemůže tuhle schopnost zneužít. Potenciál takového jedince tak zůstane neprojevený až do doby, kdy si svá zranění vyléčí. Všech šest smyslů z pohledu HD vnímám tak, že mají téměř nekonečný potenciál rozvoje. Čím víc je vědomě využíváme, tím rozvinutějšími se stávají 😊

Příspěvek zdroj FB stránka Kosmo fakta

Elektron nemá povrch.

Když si představíte elektron, možná vidíte malou kuličku obíhající kolem jádra. Jenže tak to ve skutečnosti nevypadá.

Moderní fyzika nám říká, že elektron nemá žádnou měřitelnou hranici. Nemá „slupku“. Nemá pevný obrys. Pokud má nějaký rozměr, je menší, než dokážeme dnes experimentálně zjistit.

Nechová se jako malý pevný míček. V kvantové teorii je to excitace pole, základní kvantový objekt. V některých experimentech se projeví jako částice, v jiných jako vlna.

A teď to nejzajímavější.

Když se něčeho dotknete, ve skutečnosti se nic pevného nedotkne ničeho pevného. Elektrony ve vašich prstech odpuzují elektrony v povrchu předmětu. To, čemu říkáme dotyk, je interakce elektromagnetických polí.

Nikdy nedochází k tomu, že by se dva „povrchy“ skutečně spojily.

Takže když právě teď držíte telefon v ruce, nedotýkáte se ho tak, jak si myslíte.

Dotýkají se jen pole.

A to je realita, která je mnohem podivnější než staré obrázky z učebnic.

HLUBOKÉ VZTAHY - SPOJENÍ PROJEKTOR - GENERÁTORDnes se chci podělit o svůj pohled na jedno unikátní spojení, které může v...
21/02/2026

HLUBOKÉ VZTAHY - SPOJENÍ PROJEKTOR - GENERÁTOR

Dnes se chci podělit o svůj pohled na jedno unikátní spojení, které může vzniknout mezi lidmi, kteří mají dva naprosto rozdílné energetické systémy. Je to vlastně taková oslavná óda na něco, co každý den žiju a co se stalo trvalým zdrojem mého nadšení a okouzlení, jaké ještě vztahy mohou být :-)

Od chvíle, co jsem při studiu Human Design zjistila, že z podstaty lidské mechaniky by mělo být nejvíc vzájemně se naplňujícím mezilidským spojením propojení projektora s generátorem, tak tuto oblast intenzivně zkoumám. Nejen teoreticky, ale prakticky, na sobě. V tuhle chvíli bych mohla říct, že už víc jak tři roky, téměř každý den.

Kdo je projektor a kdo generátor z pohledu jejich vlastních elektromagnetických polí

To, jaký energetický typ jste, si dnes už lze vygenerovat na různých webech. Toto členění dělí lidi podle toho, jaký druh energetického (elektromagnetického) pole jejich tělo tvoří. Ezo-termín je “aura”. Aura projektora je zaměřena do jednoho bodu, vnímám to jako laserový paprsek (ideální je spojení jeden na jednoho) a aura generátora je “objímající” - za mě je to něco, jako když prostor, kam vejde, naplníte pěnou, která je v jeho okolí nejhusčí a postupně se vzdáleností řídne. Generátor se tak svým polem propojuje naráz se všemi.

Obě aury mají ještě jisté specifické vlastnosti. Projektor, pokud je ve své síle (HD to nazývá “pravé já”), když vejde do místnosti, tak už ze své podstaty automaticky získá pozornost, aniž by cokoliv udělal. Tak je nadesignovaná jeho aura, aby o něm okamžitě všichni generátoři věděli. Generátor při vstupu do místnosti jakoby zahustí pole v míře, který je dán jeho designem nebo tím, jak umí s polem pracovat.

Nejdůležitější je úplně první způsob vzájemného napojení aneb “Kdo ten kousek pizzy sežral?”

Na celý další vztah, který mezi PaG vznikne, má vliv, to jakým způsobem se poprvé vzájemně propojili. Nazvala jsem to teorií “sežrané pizzy”. Představte si, že s každou chybou, která se v propojení PaG udělá, zmizí kousek pizzy, kterou generátor projektorovi nese. Pokud totiž nejsou zachovaná pevně daná pravidla, spojení sice vznikne, ale potenciál vzájemně generované energie se s každým porušením pravidel mechaniky zmenší - zmizí kousek pizzy.

Pravidla prvního propojení projektora s generátorem

1. Projektor chodí jen na pozvání - aby pozvání proběhlo jak má, MUSÍ být projektor ABSOLUTNĚ PASIVNÍ. Ne odpojený, ale pasivní. Naprostá energie JIN. Jen a pouze receptivní, přijímající stav. A tady standardně zmizí první kousek pizzy. Neznám projektora, který by byl schopen být v prvních chvílích naprosto pasivní vůči každému generátorovi, s nímž se setká. Když se to stane, je to spíš výjimka. Jakákoliv aktivita ze strany projektora z těch 100% potenciál vzájemného spojení o pár procent sníží, většinou ale už ta projektorova aktivita možnost zdravého propojení hned nebo později zabije. Hezky je to vidět na sociálních sítích, kde projektoři zvou, ať je sledujete nebo ať se objednáte. My jako projektoři musíme jen sdílet, co nás zajímá, co nás baví, co nás naplňuje nebo dělá radost. NIKDY nemáme kohokoliv jakkoliv oslovovat nebo nabízet. NIKDY! V žádné míře!
A proč je to tak těžké to ustát, byť mechanika těla je nám k tomu nastavena? Protože traumata, zranění, nepravé já, podmínění, je jedno, jak se to nazve. Jsou to energetické bloky v těle, které nedovolují naší energii proudit a tím přirozenou mechaniku zkreslují. Tady pomůže jen a pouze transformační terapie traumat. Nepomůže, že o svých zraněních víme. Nejdou jen tak propustit. Musí se transformovat, jinak tam ty bloky zůstanou. A pak projektor tu pasivitu (receptivitu) nikdy není schopen udržet.
Není to tak, že by spojení nevzniklo. Ale pak je to spojení ze strany projektora po “generátorsku” a projektor se z takového propojení vyčerpá a mnohdy zahořkne a generátor je časem frustrovaný. Jenže jak jsme nic jiného nepoznali, přijde nám to normální. ALE NENÍ! Potenciál je úplně jinde.

2. Generátor musí mít reakci a rozhodnout se podle rozhodovací autority

Takže projektor to zvládl a je naprosto pasivní. Byť vnímá, že to, co generátor dělá je pro něj atraktivní, rád by se zapojil nebo ho dokonce ta představa nějakého druhu propojení s daným generátorem úplně vzrušuje, tak zůstane v pasivitě, tichým pozorovatelem a strach, že mu něco zásadního uteče, ovládne. A generátor? Okamžitě projektora zaregistruje. A buď se ho nijak nedotkne nebo to uvnitř klikne. Něco se sepne a je to příjemný pocit. Tomu říkáme reakce. Jako když mu lidi nabízí dary a on si vybírá - kniha, nůž, tričko, lampa, Porsche, ponožky…. PORSCHE! Ostatní zapomene a nemůže odtrhnout oči od Porsche. Je jasné, co chce a co se mu líbí. V tu chvíli je projektor tím Porschem pro generátora.

A tady se to maličko větví. Existují dva druhy generátorů. A každý druh se rozhoduje jinak (HD tomu říká, že má jinou rozhodovací autoritu). Část generátorů ví hned, že s tímhle projektorem se opravdu chce propojit a část, byť by to mohlo vypadat, že má jasno, se na to musí vyspat. Záleží na tom, jakou mají autoritu. I to je ve vygenerované mapě. Pokud je autorita sakrální, ví to generátor hned, pokud emocionální, určitě je potřeba se na to vyspat a někdy i více dní, než to někde v těle zaklikne a generátor může jít projektora pozvat. Pozvat do vztahu - i toho partnerského, do projektu, do spolupráce všeho druhu, ke spolubydlení, ke vzájemnému sdílení, objevování… Život projektora je vlastně složen ze spolupráce na projektech, kam byl pozván a čekáním na pozvání, když si dělá svoje projekty.

Mně takto zvou klienti, když jdou ke mně na terapii nebo konzultaci. Ale pak vlastně vždycky znovu a znovu a znovu. Až na výjimky mi moje kamarádky generátorky volají a zvou mě k hovoru. Téměř nikdy jim nevolám já. Protože chci, aby to pokaždé proudilo jak má, jsem v tomto pasivní. A pak nám to za odměnu v tom hovoru krásně proudí.

3. Projektor může a nemusí pozvání přijmout

Tak jo. Zvládli jsme to na obou stranách. Projektor zůstal až do úplného a jasného pozvání v pasivitě a generátor sám za sebe bez jakékoliv aktivity projektora vytvořil pozvání. Zatím je pizza celá. A co dál? Teď se rozhoduje projektor, zda pozvání přijme. Zase podle své autority. Buď to ví hned, to je můj případ, protože intuitivní projektor to ví ve chvíli, kdy zaznělo poslední slovo první max. druhé věty nebo se na to musí vyspat, když má výše popsanou emoční autoritu nebo jsou ještě jiné projektorské autority a to, jak na ně, je téma do dalšího článku.

4. Projektor nastavuje podmínky spolupráce aneb žádný kompromis

V případě, že je pozvání pro projektora podle jeho autority atraktivní a rozhodne se, že jo, že jej přijme, je potřeba, aby projektor začal s generátorem dojednávat podmínky. U mě to probíhá tak, že to cítím v těle. Ona ta energie totiž už začala proudit a pokud chci ten proud udržet trvale, musím ten příliv energie vnímat i při stanovování podmínek. Jednoduchý příklad jsou ceny mých služeb. Cena musí být nastavená tak, abych tu energii ze spojení s klientem generátorem cítila pořád stejně silně, když ne, musím jít s cenou výš. Ale není to jen o ceně. Pro mě byla důležitá podmínka, že pracuji jen osobně nebo telefonicky. Konzultace nikdy nedělám online s obrazem. Jsou klienti, se kterými musím chodit po venku, abych jejich pole ustála. Potřebuju začít nejdřív v jedenáct dopoledne a končit nejpozději v sedm večer. A zvládnu tři placené konzultace denně, protože pak mám ještě svoje osobní generátory a tak se někdy stane, že jsem na telefonu od devíti do devíti s pauzou dvě hoďky tak jako včera. Dnes mám ale celý den volno. Podmínky jdou ale postupně ve spolupráci upravovat. A on se ten vztah takto prohlubuje a zároveň ladí. Když by projektor udělal kompromis, se kterým není plně v souladu, tak zase kus pizzy zmizí.

5. Proč nejde kompromis aneb celá pizza je důležitá pro obě strany

Pokud projektor udělá kompromis a energetický potenciál spojení se tím sníží, tak jak projektor, tak úplně stejně i generátor, který se v první fázi může zdát spokojený, protože kompromis se mu může líbit, nakonec tratí. Evoluce jde směrem ke spolupráci, která je win-win. O pravidlech spolupráce jsem psala už dříve. A kompromisy jsou zabiják spolupráce.

6. Pozornost projektora je vždycky na generátorovi

Vše se spojilo jak má, podmínky dohodnuty k maximální spokojenosti a frčí to! A jak konkrétně? Aby bylo proudění energií oboustranně nabíjející a nevedlo k zahořklosti nebo frustraci, je nutné, aby pozornost projektora zůstala trvale na generátorovi. Jinak řečeno, projektor řeší s generátorem jeho témata. Nikdy to není naopak. NIKDY!!! Ve chvíli, kdy traumatizovaný projektor začne na svého generátora valit svoje problémy, tak ten vztah zaručeně zabije. Projektorská energie dokáže být opravdu hnusná, když není zaměřená na řešení témat generátora. Projektor na řešení svých problémů přijde buď sám tím, jak se baví s generátorem o jeho problémech nebo si musí zaplatit jiného projektora terapeuta, který mu nahodí mechaniku tím, že transformuje alespoň nějaká traumata. Popravdě, když dělám terapie, tak ty s projektory jsou opravdu odmakané! S generátory to taaak krásně proudí.

7. Generátor si svého projektora musí hýčkat

Je důležité, aby generátor pochopil, že svého projektora ke svému životu potřebuje. Aby to opravdu uviděl a procítil v těle. A aby to přiznal nejen sobě, ale hlavně projektorovi. A čas od času mu to i řekl ;-) Práce projektora není vidět. My pracujeme uvnitř. A v generátorském světě takové fungování není snadné. A tak se moji generátoři nějak naučili si mě hýčkat. Nikdy neberou jako samozřejsmost, že jim zvednu telefon. Byť já ho zvedám opravdu ráda a první co slyším je: “Neruším tě?”. A moje odpověď: “Jak se máš?” nebo “Co se Ti děje?” a taky “Jak procesuješ” nebo “Nějaké novinky?”
Do takové spolupráce jsme ale museli dorůst. S každým dalším napojením jsem já moudřejší, víc chápu a v těle cítím, ty proudy energií, které mě někde hluboko uvnitř naplňují a tvoří základ smyslu mého bytí tady.

8. Generátor pojme jen určité množství informací

I při plně funkčním spojení PaG se standardně stane, že projektor s pozorností na generátorovi má pořád další a další informace, jak generátora podpořit. Je ale důležité si uvědomit, že sakrální centrum generátora musí dodané informace pojmout a zpracovat. Je tedy důležité, aby si projektor, než se opravdu naučí citlivě generátora vnímat, kontroloval otázkami, zda to, co mu říká, ještě pobírá. A není to tak, že to kdyžtak nepobere. Stane se to, že dodané informace se namísto toho, aby se plně vstřebaly, naředí těmi, co jsou tam nastrkané navíc. Vědomý generátor si řekne, že mu to už stačí. Ale za mě je na projektorovi, aby se to, co generátorovi říká, naučil průběžně kontrolovat. Ona ta pizza tím zůstane celá. Může jí totiž kus zmizet i tím, že je těch otázek a informací na generátora moc.


9. Projektor provází generátora tím, že pokládá otázky

Energetická mechanika těla funguje tak, že projektor tím, že pokládá otázky, jež spouští chemické reakce v těle generátora, pomáhá generátorovi najít řešení problému nebo cestu kam a kudy je potřeba se vydat. K tomu je právě nutné, aby projektor měl pozornost na generátorovi a jeho příběhu, namísto na tom, aby doručil, co si myslí, že by měl generátor slyšet nebo dělat. Dokud zůstává plná pozornost projektora na generátorovi, stejným směrem plyne i jeho energie. Ta se následně znásobená generátorem, projektorovi vrací. Přestože by mohl mít projektor pocit, že ještě nebylo vše řečeno, generátor je ten, jehož kapacita určuje míru kontaktu. A i toto si já jako projektor hlídám. A znovu - pizza tak zůstane celá.

10. Respekt k evoluci

A jo, většina projektorů si řekne, že je to moc náročný, čekat na pozvání a co když nikdo nepřijde. A pak ještě mít pozornost jen na tom druhém. A většina generátorů si řekne, že se můžou vykašlat na to si projektora hýčkat a svůj život si budou řídit sami. A jo, ono to i nějak fungovat bude. Na úrovni přežívání ano. Pokud vám to tak stačí, je to v pořádku. Mně ale ne! Já chci hluboké naplňující vztahy. Jiné mě nebaví. Já takový vztah mám i se svou kosmetičkou, kadeřnicí nebo servisákem mého auta. To je můj standard. Potřebuju být s tímto v souladu. Nebýt na evolučním chvostu, ale být s evolucí v souladu. A evoluce nás vede tím, jak jsme mechanicky nastavení, ke spolupráci tohoto druhu.

Pokud jste dočetli až sem, zase bych přidala pár dalších postřehů.
První a hlavní je, že stačí, když si výše popsaných deset bodů zvnitřní jen projektoři. I mechaniky úplně neznalý generátor se plynule připojí, pokud bude projektor 100% dodržovat výše zmíněná pravidla.
Vy jako projektor toto generátory neučte. Zkoušela jsem to, ale k ničemu to není. Spíš se tím všechno zesložití. Projektor tedy v tomto případě nese celou odpovědnost za správné propojení a kvalitu toho, jak bude dále probíhat.

Jsem hluboce vděčná, že mi bylo umožněno tato jedinečná spojení ve svém životě zažít. Napojit se ze své podstaty k podstatě druhého a tato spojení dále prohlubovat.

Tento článek je výsledkem spolupráce s “mými” úžasnými generátory, bez nichž by ani náhodou nevznikl 💞

Jana Urbanová
Jitka Sedlářová
Dáša Stundlová
Kateřina Zajacová
Michaela Topinková

a dlouhých hovorů s jednou velmi zvědavou projektorkou Kateřina Brynychová

SPOLUPRÁCE S TĚLEM NA CESTĚ K JEDINEČNOSTI Dnes jsem se rozhodla psát o těle a o tom, jak spolupráce s ním ovlivňuje, do...
28/01/2026

SPOLUPRÁCE S TĚLEM NA CESTĚ K JEDINEČNOSTI

Dnes jsem se rozhodla psát o těle a o tom, jak spolupráce s ním ovlivňuje, do jaké míry zvládneme naplnit svůj potenciál a objevit svou jedinečnost.

Tělo jako domov pro duši

Když se narodíme, tak pokud to nemáme vyloženě v plánu, tělo v prvních fázích života moc neřešíme. Spíš ho používáme. Mnohdy ho využíváme k různým šíleným experimentům postupně vyzrávajícího vědomí. A jak je vědomí nezralé, tak dává tělu docela zabrat. Je ale přirozené, že máme jakési období hájení, kdy nám to prochází. Máme čas na svoje zkoušky a experimenty a taky na to, abychom přežili rodičovskou výchovu. Mnohá těla unesou fyzické tresty, likvidační stravovací návyky a v pubertě zkoušení různých škodlivých a návykových látek, nekonečně se opakující diety, mučení ve fitcentrech, vrcholové sporty i práci i zábavu v brutálně nevyhovujících podmínkách. Ano, to všechno se na těle podepisuje, ale s tím se v mládí tak nějak počítá.

Plán duše a jeho dopad na tělo

Ono je to tak, že všechna ta traumata vznikající postupně během dětství jsou vlastně součástí plánu duše. Tady vidím všechny ty vyděšené pohledy klientů, kteří by měli připustit, že jejich duše je tak šílená, že si to všechno martyrium v dětství (ale i to pozdější) naplánovala sama. No, naplánovala. Pokud je ale duše moudrá, dokáže se pohybovat přesně na té tenké hranici, kdy tělo i psychika dostanou naloženo tak akorát. Tak akorát, aby proběhlo poznání a zároveň nebylo nutné tělo zmasakrovat. A ano, některé duše jsou šílené!

Když to chce duše rychleji

Když chce duše za jeden život stihnout maximum, tak to pak prostě víc bolí to tělo a víc masakruje vědomí. Vždycky stojím v hlubokém úžasu, když se setkám s moudrou duší, která to má nastavené tak akorát. A pak stojím před úkolem vysvětlit klientovi, že byť se jemu zdá, že v životě pořád padá okamžitě potom, jak se zvedne, a má dojem, že z těch problémů nikdy nevyjde, tak je to přesně tak akorát ta správná míra bolesti, kterou si nastavila jeho duše. Jeho moudrá duše. V chvíli, kdy to přijme, začíná transformace z oběti na tvůrce.

Bolesti těla musí být uznány

Když někde hluboko a zcela přijmeme, že tu bolest, kterou od narození zážíváme, ať fyzickou nebo psychickou, jsme si vlastně naplánovali my sami, začneme se teprve stávat tvůrcem svého života. Věci se nám přestávají dít, ale začínáme je tvořit. To ale neznamená, že všechna ta bolest má být zapomenuta nebo vytěsněna. To ne! Tělo i vědomí potřebuje od duše, která plán tvořila, aby bolest byla uznaná, v těle prožitá a skrze tělo propuštěná. Když se to stane, pak je čas, kdy konečně může být naše tělo pozvednuto z nástroje plánu duše na partnera. Tvůrce totiž musí mít duši, tělo a vědomí na stejné úrovni a všechny tyto aspekty musí začít spolupracovat. Každý krok tvůrce musí být v souladu s tělem, duší a vědomím.

Spojení s tělem

Velmi zajímavé je, že skutečné spojení s tělem má opravdu málokdo. Tělo nefunguje jinak, než tady a teď. Není schopno říct, jak se bude cítit za hodinu nebo co bude potřebovat zítra. Skutečné signály těla jsou JEN A POUZE V REÁLNÉM ČASE - TADY A TEĎ! Takže každá dieta, která říká, co bychom měli celý měsíc jíst, vychází z hlavy a ne z potřeb našeho těla.

Spojení s tělem je ale potřeba vytvořit. Vytvořit uvnitř sebe PRÁZDNÝ prostor, do kterého pak mohou zprávy z těla přicházet. A to je potřeba se naučit. Udělat v sobě to prázdno. Je to jako další prázdný pokojíček uvnitř. Jeden slouží pro komunikaci s duší a druhý pro komunikaci s tělem. Průšvih je, že většině lidí se tam nacpou myšlenky 😃 No, i to je potřeba respektovat. Je to proces :-) Trvá měsíce, než klienta k tomuto druhu poznání dovedu. Ale pak to stojí za to ;-)

Já se to učila půl roku aktivně zaměřená na tuto dovednost. A měla jsem v tom průvodce, která je v tomto umění skutečně skvělá. A předtím asi 10 let různými technikami.
Sundala jsem si hodinky, pustila se představ o jídle, o tom jak má moje postava vypadat, o tom, co mám v jakou chvíli dělat a co by bylo nebo naopak nebylo potřeba udělat. Taky se učím respektovat i to, že nevymyslím, které prostředí je pro mě dobré nebo ne. To mi řekne tělo. Čím víc prostoru tělo k vyjádření dostává, tím víc jsou signály jasné. Zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli je to myšlenka nebo co, ale časem jsem se to naučila, a pořád ještě učím, rozeznat. Postupem času se ale schopnost vnímat všechny ty signály a zprávy zlepšuje a pochybnosti ubývají.

Spolupráce těla s vědomím a duší

Postupem času se spolupráce těla, duše a vědomí stává nedílnou součástí mého života. Když vědomí ráno připomíná, že máme už jen deset minut na to, abych se najedla, protože pak odcházím na autobus a tělo prostě teď nemá hlad, pak je potřeba začít vyjednávat. Nabídla jsem všechny možné sladké a slané alternativy z lednice, až jedna prošla. Kdyby ne, tak bych nejedla. Až bych dostala po cestě hlad, tak bych zase hledala, jak to nejlíp v dané situaci zařídit. A znovu a znovu. Každý den až do konce života. Je samozřejmě snadnější, když nikam nejedu a můžu jíst, kdykoliv a mám plnou lednici možností 🙂 Ale život není statický. všechno se v něm hýbe a tak je potřeba vyjednávat tu nejlepší možnost. Znovu a znovu.
Taky jsem zjistila, že ta spolupráce uvnitř mi jde s časem a cvikem lépe a lépe. Musím jen pořád počítat s tím, že se skládám ze tří entit, které se potřebují před každou akcí dohodnout a ne postavit tělo před hotovou věc, tak jak tomu bylo dřív.

Tak jak žijeme, tak i stárneme a umíráme

Ano, v tomto se spolupráce s tělem vyplatí. Pokud vezmeme tělo do party, jen ono ví, jak co je pro něj dobré. Nejde to vymyslet ani naplánovat. A s věkem se to začne víc a víc projevovat. Začne být problém, když nejíme, to co si tělo žádá (a opravdu to není to samé, po čem sousedka shodila), když jsme s lidmi, kteří nám škodí (třeba už jen svým toxickým polem). Na těle začne být vidět, že zamlžujeme realitu a lžeme si do kapsy, protože se nám nehodí vidět ji ostře, nepřebíráme odpovědnost za svoje kroky a házíme ji na lidi kolem, netransformujeme zranění a většinu času v sobě dusíme emoce a pocity (vina, vztek, bezmoc…). Postupně začne být všechno to, co není dlouhodobě k životu, vidět. Začneme být nemocní a takoví “sešlí”. Po padesátce, když dojdou zásoby hormonů, začne být na těle vidět, kdo pracoval duchovně a kdo ne jednoduše tak, že se vyloupne babka nebo dědek. Někdy dřív, někdy později, ale začne.

Tělo jako chrám

Ano, tělo je chrám duše. Od určitého věku začne být výkladní skříní toho, jak jsme na sobě celý dosavadní život pracovali. V jednu chvíli to světlo, ke kterému směřujeme, když na sobě pracujeme a rosteme, začneme vyzařovat i navenek.
Rozhlédněte se kolem sebe. Najdete tam někoho takového? Někoho, kdo má 65 a chcete vedle něj pro to světlo a laskavost, která jde se světlem ruku v ruce, být? Kdo míň mluví a víc naslouchá, protože jen tak to s tělem funguje a on ví, že to tak je i s lidmi kolem? A udělejte to rozhodnutí, dokud ještě není pozdě, že se chcete naučit skutečně komunikovat se svým tělem a být jedním z mála lidí, kteří v poslední fázi života, v té kdy sklízíme, co jsme zaseli, budeme těmi, kteří září a svítí tak druhým na cestu🥰

Adresa

Zásmuky

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když Cesta k jedinečnosti zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Odkazy

Sdílet