HolKa s Talentem

‼️ Včera to zaznělo opět. Tentokrát z úst paní profesorky na střední škole:
„Ony ty děti v prvním ročníku – a mnohdy ani v tom posledním – nevědí, co by chtěly dělat.“

🏡 Možná vědí, čeho by chtěly dosáhnout. Tady je takové to klasické přesvědčení: získat titul, pořádný plat, postavit dům s pěknou zahradou, mít děti (možná) – a najednou budou mít pocit, že jsou na té správné cestě. Chápu, proč je to tak láká. Úspěch je v tomto podání vidět na první pohled a dá se snadno změřit. A ruku v ruce s ním jde i uznání okolí.

🪂 Jenže – je to v dnešní době opravdu to, co mladí lidé chtějí? Možná lidé obecně? Však si všimněte. Mnozí mají vše shora uvedené a stejně nejsou šťastní. Proč? Protože když stavíte vlastní štěstí na uznání okolí, nikdy to nebude to vaše štěstí. Vaše štěstí to bude tehdy, když budete vědět kdo jste, budete znát své kvality a budete dělat to, v co vy sami věříte.

Mnohdy je ve zralém věku těžké si přiznat, že děláte něco, co není vůbec vaše. Sama jsem to zažila. A vidím to na svých klientech.
Chtěli byste pro své děti, aby to své, co je přivede k úspěchu a štěstí, poznaly už během střední školy?

Tím, že studenti nemají ponětí o svých osobnostních kvalitách už na střední škole, prodlužuje se mnohdy donekonečna jejich rozhodování o tom, čím se živit.
Místo aby po střední škole „šlápli do pedálů“, tráví pět let na dvou různých fakultách, které nakonec nedokončí, protože zjistí, že jim nesedí.

Někdy je to o tom - budu právník nebo psycholog?
Pokud student neví, jestli je spíše „systémový architekt“ nebo „průvodce duší“, vybírá si obor podle prestiže, ne podle toho, v čem může být skutečně špičkový. A v čem nebude špičkový, v tom nebude mít ani ten „pořádný plat“, tu jistotu, kterou všichni chtějí. Také vím své.

„Nechám se zaměstnat nebo už teď při škole - se všemi výhodami - rozjedu podnikání, když jsme se bavili s klukama včera o tom nápadu...?“

❓ Chcete, aby vaše dítě začalo podnikat a chybovat ve 35 letech s hypotékou a 2 dětmi na krku, nebo v 18, kdy ho případný neúspěch stojí jen čas a několik cenných poučení ❓

Máte doma teenagera, který chce podnikat, ale neví, kde nebo jak začít ❓

Dnes jsem četla: „Odborná a podpůrná činnost školských poradenských služeb je a bude velmi aktuální i vzhledem k datům, která potvrzují dlouhodobě se zhoršující stav duševního zdraví u dětí a mladých lidí v ČR.“
Jako lektorka implementace revizí RVP předmětu osobnostně sociální výchovy (OSV) vím, že systém na tuto situaci reaguje zaváděním OSV do výuky. Je to skvělý krok, ale jako kouč se denně setkávám s tím, že pro generaci, která je právě teď na středních školách, přicházejí tyto systémové změny pozdě.

OSV a koučink není lék proti depresím, ale prevence a výbava pro život – budování psychické odolnosti.
Dnešní digitální svět dětem neustále podsouvá cizí identity dříve, než si stihnou položit otázku: „Kdo jsem já a co jsou moje skutečné hodnoty?“
OSV a koučování jim dávají bezpečný prostor tyto otázky prozkoumat.

Mezi školou a realitou: Problém „co dál?“
Mám doma dvě děti. Synovi na základní škole OSV od příštího roku zavedou a věřím, že pomůže. Moje sedmnáctiletá dcera a její vrstevníci na středních školách však často stojí před maturitou v určitém vakuu:

🤸‍♀️ Vědí, že se od nich čeká výkon.
💗 Cítí tlak na výběr vysoké školy nebo kariéry.
💵 Často mají ambici „tvořit něco vlastního“, ale chybí jim metodika, jak nápad proměnit v realitu.

💫 Od vize k reálnému plánu
Aktuálně spolupracuji se studentem 4. ročníku, který přišel s upřímným: „Chtěl bych podnikat, ale nevím, kde začít a v čem vlastně.“
Společně pilujeme strukturovaný program pro žáky 3. a 4. ročníků SŠ. Nejde o „snění“, ale o praktické hledání průniku mezi tím, co mě baví, v čem jsem dobrý a co trh potřebuje. Cílem je naučit se postavit si reálný plán, překonávat překážky a převzít za svá rozhodnutí plnou odpovědnost.

❓ Hledáte pro své dospívající dítě partnera, který mu pomůže utřídit si myšlenky a najít směr dřív, než se po maturitě ztratí v nejistotě?
Ráda s vámi proberu, jak může individuální koučink podpořit samostatnost a akceschopnost vašeho potomka v tomto klíčovém období. Ozvěte se mi do zpráv.

🎲 Dohrála jsem už podruhé do konce.

💗 Jako první je dobré si vybrat tři druhy touhy – osobní, kariérovou a poslání.

🤸‍♀️ Asi protože všechno začíná touhou. Touhou chodit, pak běhat, pak někam dojít. A to, kam chceme dojít, určuje naše kroky. Kdo jde, ale neví kam, cíl se mu taky hodně nemusí líbit.
Už mohu ze zkušenosti osobní, i ze zkušenosti svých klientů říct: Je dobré, mít cíl. I ta hra samotná krásně ukáže, že když ho nemáte, pěkně se zamotáte ve slepých uličkách.
💵 A to, jak učí nakládat s penězi – skvělé! Myslet ve velkém. V určité fázi přestat počítat drobné, protože jinak vám utečou příležitosti, které mohou raketově nastartovat váš rozpočet do dalšího kola.

Ve hře Cesta k bohatství si nejprve zvolíte zaměstnání. Naposledy jsem byla číšnice. Díky správným investicím jsem mohla začít podnikat. Otevřela jsem si kavárnu na náměstí. Pojízdný krámek s kávou bohužel zkrachoval. Nakonec jsem asi objevila svůj talent a začala podnikat se 3 manažery v technologiích. Vyráběli jsme kdeco od čipů po fotovoltaické elektrárny. Zařídila jsem azylový dům pro matky s dětmi za 55 milionů Kč a koupila si tryskáč za 85 milionů Kč.

💫 Super inspirativní a výuková hra na večery jako je tento. Tedy tady u nás prší.

Koho by hra zaujala, může ji koupit zde:
https://mistona.cz/hry/cesta-k-bohatstvi/

s kódem MKBKH1 se slevou 12%.

Kde přicházíme ve skutečném životě o své touhy? Znám pár lidí, kterým jsem se někdy svěřila s rozzářenýma očima, co bych v životě chtěla a oni to dokázali třemi větami zatlouct na dlouhá léta do země.

Tak to tam zůstalo, než jsem potkala svou první koučku. A stalo se kouzlo.
A to kouzlo já teď předávám dál.
S klienty objevuji jejich talenty, silné stránky, vnitřní brzdy.
Studentům na začátku kariéry, zaměstnancům, co ztratili kormidlo s restartem kariéry a manažerům, aby drželi kurz lodi tím směrem, kterým se chtěli vydat na začátku.

Aby všichni dopluli k tomu, po čem jejich srdce touží.

Oživte svou fantazii. Jestli teď nevidíte cestu za tím, co jste kdysi chtěli, neznamená to, že neexistuje. Můžeme ji spolu najít.

Dnes krátce:
Telefonuji dnes na doporučení několika lidem, kterým by prý spolupráce s koučem mohla přijít vhod.
Poslední volaný mě potěšil:
„Jsem rád, že voláte. Já jsem také kouč, takže podporuji, co děláte. Já svého kouče mám. Já vím, oni lidi než si to vyzkouší, tak netuší, co jim to může dát…“

Je hezké slyšet, že i ti, kteří pomáhají druhým, nezapomínají na svůj vlastní rozvoj. Jak to máte vy? Máte svého parťáka pro růst?

„Jsem léta nespokojená a furt tam chodím.“

To jsem včera slyšela od jedné známé.
Jak se stane, že od původních dětských plánů o tom, co všechno dokážeme, najednou sedíme v kanceláři a nervujeme se kvůli každé maličkosti, protože nás to už vlastně všechno strašně štve?
Odkládáme úkoly, nechce se nám učit nové věci a obědy s kolegy nás nebaví, protože v hlavě řešíme krizi doma. A ta se vzala kde?
Vidím to takto:
Neděláme, co opravdu chceme, protože se na cestě z dětství do dospělosti ztratíme. Výchova, škola, kamarádi, společnost... to všechno nás formuje tak, že se z dětského SNU stane REALITA, na kterou jsme si zvykli a tak to prostě je.
Mnozí z nás ztratili schopnost snít. Cestou jsme totiž získali přesvědčení, že si to nemůžeme dovolit. Že věci prostě nemohou být jinak.
Jak jsme se do tohoto bodu dostali?
Často proto, že jsme se naučili skvěle přizpůsobovat očekávání druhých. Mnohdy tím, že jsme v průběhu dospívání věřili někomu jinému více než sobě.
Uvěřili jsme, že to s námi ostatní myslí dobře. A oni mysleli. Jenže si neuvědomili, že regulují cizí životy podle svých vlastních pravidel. A z vysněné kariéry se tak vyklubala prostě jen „nějaká práce“.
Chcete vědět, jaké vzorce a přesvědčení si z dětství nesete vy?
V prvním komentáři najdete odkaz na velice rychlý test, který odhalí vaše vnitřní brzdy.
Víte, co je na něm skvělé? Že když ty brzdy pojmenujete, dá se s nimi pracovat a zbavit se jich. A můžete opět vykročit směrem, o kterém sníte. Je to možné. Sama jsem toho důkazem.

„Hurá! JE PÁTEK!“ 🥳

Týká se vás to? „Už aby byl pátek! Jé, bude zase pondělí!“

Já osobně už to delší dobu neřeším. Od doby, kdy jsem odešla ze zaměstnání, které mě nebavilo, a dala jsem se na dráhu kouče.

Díky tomuto povolání teď mohu pomáhat dalším lidem objevovat jejich pravé já, silné stránky a talenty. Pomáhám jim najít práci, která jim opravdu sedí, a pak…
…také už neřeší, jestli je pondělí nebo pátek, protože je jejich práce naplňuje.

Nicméně to zvolání bylo dnes ráno od holek v obchodní akademii, kde jsme s kolegyní Edita Arabaszová vedly seminář MŮŽEŠ PODNIKAT. 🎓

Hned v úvodu jsem zmínila, že dělám právě tuto práci, aby ze společnosti vymizela ta ustaranost všedních dnů. Aby si už děti hledaly školu a práci, která je baví a dává jim smysl – pak už nebudou muset řešit, co je vlastně za den.

Mě dnes potěšilo, že se seminář dětem opět líbil. I přesto, že máme s Editou podobné zaměření, každou z nás vedlo k podnikání něco jiného. To byl pro děti, myslím, velký přínos – vidět, jak různé cesty k podnikání vedou.

A jak vy ❓ Pondělí a pátek? Řešíte to ❓

Schválně, kdo z vás dnes ráno vydechl úlevou: „Konečně je pátek!“? A koho z vás už teď dopředu děsí, že za dva dny je tu zase pondělí?

Napište mi do komentářů. 👇
Nebo do zprávy, pokud už to tak po zbytek života nechcete mít.

Víte, co je největším zlodějem vaší energie ❓ Je to věta: „Měl/a bych…“

Pamatujete si, jak jste včera večer seděli v posteli, sledovali svůj oblíbený seriál a v hlavě vám běželo: „Neudělal/a jsem… zase jsem se na to vykašlal/a…. a sedím tady před televizí… Jsem k ničemu a lenoch…“
Jaké další nálepky si s oblibou dáváte?
Že se nemůžete pustit do podnikání, protože na to ještě nemáte papír? I když komu poradíte, ten s díky odchází…?
Že nemůžete zhubnout, protože dietu pokazíte už druhý den a prostě nevydržíte nežrat?
A protože se neumíte bavit s lidmi, tak nemůžete přeci na tu networkingovou akci…?

To je ten drsný (váš vnitřní) kritik v hledišti, když na chvilku máte odvahu a vystoupíte jednou na jeviště vlastního života. Ale rychle se zase vrátíte zpátky, sednete si do té deváté řady k tomu kritikovi a řeknete mu: „Máš pravdu, tohle není pro mě!“

JENŽE – KDYBY TO NEBYLO PRO VÁS, TAK VÁS TO ANI NENAPADNE! ANI JEDNOU!

Takže to vaše „MĚL/A BYCH“ vás jen navádí k tomu, abyste byli akční.
STRACH z některých aktivit vás ovšem drží v pasti nicnedělání. Což ovšem neznamená, že byste si odpočinuli. Protože ty myšlenky „měl/a bych“ a „nic pro to nedělám“ jsou stejně tak unavující, jako kdybyste tu aktivitu, pro kterou jste se rozhodli, udělali.

Dejte si všechna „Měl/a bych“ na papír.
Pak škrtněte „Měl/a bych“ a napište místo toho CHCI. A odpovězte si: „Chci to opravdu já, nebo to po mně chce okolí / moje staré přesvědčení?“

Přenastavení: Buď to změňte a jednoduše to udělejte ještě dnes, nebo to ze seznamu vymažte.

☝🏻 Učím své klienty, jak vypnout vnitřního kritika a začít jednat z pozice vnitřní svobody, ne viny.
Jak se přiblížit každodenními aktivitami tomu, co chcete.
Jaké ‚Měl/a bych‘ vás dneska nejvíc tíží? Napište ho do komentářů a zkuste ho hned teď nahradit větou ‚Rozhodl/a jsem se, že...‘. Jak se u toho cítíte?

Sedíte ve svém životě v první řadě, nebo jen v zaprášeném hledišti?

Píšete scénář vlastního života sami nebo jste komparzem ve hře někoho jiného? Nebo konce jen divákem vlastního života a čekáte, co se stane v příštím dějství?

Maude (z minulého příspěvku) vyjádřila krutou pravdu: „Spousta lidí je otočena k životu zády. Vědí, že by měli hrát, ale raději si sednou do hlediště a dělají, že tam nejsou.“

Možná si to neseme ze školy. Ten pocit, že musíme znát správné odpovědi, než nás vyvolají k tabuli.
Ale co když ne? Co když jsme tu proto, abychom zjistili, co o sobě ještě nevíme?

Nedávno jsem nabídla 30 minutový nezávazný koučovací rozhovor někomu, koho pobavil můj nenadálý telefonát v jeho životě.
„Může toho být zábavného více, chcete si to vyzkoušet?“ ptám se.
„Já se mám relativně dobře,“ odpověděl.
„No fajn“, říkám já „tak se můžeme podívat na to relativně.“

A tu se označil za toho diváka v hledišti, které je bezpečné. Nechtěl riskovat zas až tak něco nového a vstoupit na scénu, kam jsem ho pozvala. Čeká, co ho ofoukne zprava a zleva a je přesvědčen, že kouč je na situace „až mu bude hůř“.

A jak by se zachoval Hráč? Ten den jsem potkala dva: „Díky, to je skvělý nápad! Kolik možností podívat se na svůj život jinak a vylepšit ho ještě dneska dostanu?“

Kdy naposledy jste se cítili jako hlavní hrdina svého příběhu a kdy jste jen tleskali z deváté řady?

Pomáhám lidem zvednout se z pohodlného křesla a začít zase hrát. I když se jim klepou kolena.

Pokud už vás nebaví jen koukat, napište do komentáře nebo do zprávy slovo SCÉNA.
Podíváme se na to, jakou roli chcete skutečně hrát.

Víte, co je skutečná tragédie ❓
Ne smrt, ale to, když sedíme v hledišti vlastního života.

V pátek divadlo: „Harold a Maude“. Skvělé!
Maude říká něco takového: „Spousta lidí je mrtvá. Jsou otočeni k životu zády. Oni vědí, že by se měli zapojit, ale zbaběle si sednou do hlediště a dělají, že tam nejsou.“

V sobotu film „Tajemství a smysl života“ o tom, jak být pravdivý sám k sobě i k ostatním je to, co platí a co hru života dokáže vyhrát. Alespoň to mě při tom napadlo.
A že smrt není tragédie (i to říká Maude). Tragédie je to, když nežijeme naplno teď a tady, když můžeme.
A co nám brání nežít naplno? SVOBODA

To bylo poselství klasické disneyovky v neděli: „Aladdin“.
Sultánově dceři Jasmíně nepřipadalo nejdůležitější, že je možná nejbohatší a nejmocnější, ale že není SVOBODNÁ. A totéž cítil i Džin. To, že může splnit jakékoli přání komukoli (až na těch pár výjimek) už nebylo důležité. Chtěl být SVOBODNÝ!!

Vím, jaké to je. Také jsem si zažila ten pocit, že život protéká mezi prsty kvůli všem těm ‚povinnostem‘, které jsme si na sebe sami naložili a na "svůj vysněný život nemáme čas". Ale dnes už vím, jak z toho ven.
Džin z Aladdina měl pravdu – největší bohatství je být svobodný ve svých volbách.

☝🏻 Chcete to mít od zítřka jinak?
Jsem tu pro vás jako průvodce na cestě k té vaší svobodě.
Mám tento týden prostor na dva (z původních pěti) nezávazné 30minutové hovory, kde probereme, jak ty ‚okovy‘ povolit.

Napište mi do komentářů nebo do soukromé zprávy slovo ‚SVOBODA‘.
Spolu to zvládneme.

💪🏻 „Koučování nepotřebuju.“
Tak začal rozhovor, ve kterém jsem si pak během 7 minut domluvila schůzku.
Ještě před týdnem bych si myslela, že takový rozhovor nezvládnu.

Jestli chcete také umět něco nového, co vám teď přijde nemožné, napište mi zprávu.
Třeba se pak budete cítit tak jako já na tom obrázku.

Padl tady dotaz, proč koučování právě se mnou.
☝🏻 No… protože jsem DOBRÁ.
Zrovna dnes jsem zvládla obchodní rozhovor, o kterém jsem si ještě před týdnem myslela, že ho nedám.
Se zkušeným obchodníkem jsem si během 7 minut domluvila schůzku, přestože hned v první větě řekl, že koučování nepotřebuje.

❓ Proč ještě se mnou?
Třeba proto, že jsem dnes klientce, která přišla s tím, že chce najít klid po tragické události v rodině, pomohla ten klid pocítit už při prvním sezení.
Řekla mi:
„Protože jste mě nijak nehodnotila.
Neříkala jste, že to bude dobrý nebo že musím vydržet, jak to dělají ostatní.
Vytvořila jste atmosféru, ve které ten klid přišel už dnes a s ním i naděje, že potrvá.“

😉 A možná i proto, že lidé o mně říkají, že jsem
lidská, vstřícná, citlivá, širokospektrá, mám rychlé reakce (asi viz ten dnešní rozhovor) a zároveň jsem systematická, precizní a přizpůsobivá.

❗Jestli máte něco, co odkládáte, protože si nejste jistí, že to zvládnete – napište mi.
Ráda se na to s Vámi podívám.
A mimochodem – ta fotka vznikla dnes. Přesně takhle jsem se po tom dni cítila.