Svět pod lupou

DLOUHÁ KOPYTA – LIFE HACK DO BAŽINY

Africké antilopy jsou neuvěřitelně pestrá skupina.

Mezi zhruba 70 druhy najdeme drobné dikdiky, mohutné antilopy losí i elegantní bongy. Liší se velikostí, zbarvením, tvarem rohů… a někdy i něčím, čeho si všimneme až při bližším pohledu – kopyty.

Třeba malý skálolez má kopýtka krátká a úzká, aby se bezpečně udržel na skalách.

Sitatunga je pravý opak.

Její kopyta jsou nápadně dlouhá a široce roztažitelná. Nezasvěcenému člověku mohou připadat skoro přerostlá.

Jenže nejde o žádnou vadu.

Právě tahle „přerostlá“ kopyta jsou jedním z nejlepších příkladů evolučního designu mezi africkými antilopami.

Sitatungy totiž obývají mokřady, rákosiny a bažiny střední a západní Afriky. A ze všech antilop jsou pravděpodobně nejlépe přizpůsobené životu ve vodě a jejím okolí.

Dlouhá kopyta fungují trochu jako přírodní sněžnice.

Rozkládají hmotnost těla na větší plochu, takže se sitatunga v podmáčeném terénu méně boří a dokáže se pohybovat překvapivě jistě tam, kde by jiná antilopa zápasila s bahnem.

A právě to jí může zachránit život.

Predátor se v bažině často pohybuje hůře než ona.

To, co na první pohled vypadá jako podivnost nebo nemoc, je ve skutečnosti elegantní řešení jednoho velmi mokrého problému.

Filip

HROŠÍ PROBLÉM

Když byl roku 1993 zabit drogový boss Pablo Escobar, jeho luxusní sídlo začalo chátrat.

Soukromá zoo ale nezmizela úplně.

A zatímco exotická zvířata byla postupně odvážena jinam, několik hrochů zůstalo na místě. Nikdo tehdy příliš neřešil, co s nimi bude dál.

Jenže hroši si s tím hlavu nedělali.

Dál se pásli. Dál rostli. A hlavně – množili se.

Dnes žije v kolumbijské přírodě už kolem 200 hrochů a jedná se o největší populaci hrochů mimo Afriku.

A právě v tom je problém.

Hroch není žádný roztomilý říční tlouštík. Je to několikatunový býložravec s obrovskými špičáky, silou malého tanku a pověstí jednoho z nejnebezpečnějších afrických zvířat. Na souši dokáže běžet rychlostí kolem 30 km/h a své teritorium brání velmi agresivně.

V Jižní Americe navíc prakticky nemá přirozeného nepřítele.

A tak se mu daří až příliš dobře.

Vědci odhadují, že pokud se situace nezačne výrazně řešit, mohla by populace během několika desetiletí vzrůst až na více než tisíc jedinců.

Jenže co s tím?

Odchyt několikatunového zvířete není nic jednoduchého. Převoz je drahý, riskantní a zoologické zahrady po světě o další hrochy příliš nestojí.

Ani kastrace není snadné řešení. U tak velkého a nebezpečného zvířete jde o technicky velmi náročný zákrok, který stojí obrovské peníze.

A odstřel? Ten zase naráží na odpor části veřejnosti. Hroši se totiž mezitím stali zvláštním symbolem celé oblasti. Turisté za nimi jezdí, místní na nich někdy vydělávají a mnoha lidem připadají spíš jako atrakce než jako invazní problém.

Jenže příroda sentiment moc neřeší.

Hroši mění břehy řek, znečišťují vodu velkým množstvím trusu, konkurují místním druhům a mohou být nebezpeční i lidem. A čím více jich bude, tím složitější bude celou situaci řešit.

Z několika zvířat v soukromé zoo tak vznikl jeden z nejpodivnějších ekologických problémů dnešní Jižní Ameriky.

Filip

TRAGELAF – BÁJNÝ NEBO SKUTEČNÝ?

Představte si, že kráčíte po ulici kdesi ve starověkém Řecku. Večer se šeří, kolem voní kouř z ohnišť a někdo vám začne vyprávět o podivném zvířeti z hlubin lesů.

Napůl kozel. Napůl jelen.

Tragelaf.

Už samotné jméno zní skoro jako zaklínadlo. Pochází z řečtiny – tragos znamená kozel, elaphos jelen. Latinsky se později objevil i název Hircocervus se stejným významem.

A právě tady začíná zvláštní příběh.

O tragelafovi psali už Platón i Aristoteles. Jenže ani oni sami si nebyli jistí, zda takový tvor skutečně existuje. Aristoteles jej dokonce používal jako příklad něčeho, co umíme popsat slovy, ale co ve skutečnosti není.

Jenže ne všichni s ním souhlasili.

Řecký historik Diodóros Sicilský považoval tragelafa za skutečné zvíře. A v antických textech se objevují i další podivní „hybridi“ – třeba hippelafos, tedy jakýsi koňo-jelen.

Takže…existoval? Nebo snad dokonce stále existuje?

Vlastně ano. Jen trochu jinak, než si staří Řekové představovali.

V roce 1816 použil francouzský zoolog Henri Marie Ducrotay de Blainville jméno Tragelaphus pro skupinu afrických antilop.

A najednou se bájný tvor proměnil ve skutečné zvíře z masa a kostí.

Do rodu Tragelaphus dnes patří třeba elegantní kuduové, pruhované nyaly, bažinné sitatungy nebo majestátní bongové - včetně vzácného a kriticky ohroženého bonga horského.

Tvor, který byl po tisíce let symbolem něčeho smyšleného, tak dnes skutečně existuje. Jen ne jako napůl kozel a napůl jelen…ale jako celý rod jedněch z nejkrásnějších antilop Afriky.

Filip

PŮDOU PROTI SLADKOSTEM

Čím byste nakrmili opici?

Banánem? Ovocem? Sladkou dobrotou?

Ne tak rychle.

Ovoce, které kupujeme my lidé, je mnohem sladší než to divoké v pralese. Obsahuje více cukru a méně vlákniny. Pro primáty tak může být pravidelné pojídání lidského jídla podobné, jako kdybychom někoho krmili hlavně sladkostmi a fast foodem.

A teď si představte, že místo sladkého ovoce, dáte opici rovnou ten fast food.

Přesně to se občas děje třeba v Gibraltaru u makaků magotů.

Turisté je krmí, opice jim jídlo někdy i kradou — a výsledkem jsou tlustší a nemocnější makaci s častějšími zažívacími problémy.

Jenže makaci si s tím možná snaží poradit po svém.

Vědci zjistili, že skupiny s častým kontaktem s turisty mnohem více pojídají půdu, hlavně jílovitou. Tento jev se nazývá geofágie a známe ho i u dalších zvířat. Jíl může pomáhat vázat některé škodlivé látky a zklidňovat trávení.

A zajímavé je ještě něco.

Čím víc turistů, tím víc půdy makaci jedli. Během prázdnin spotřeba půdy dokonce výrazně rostla.

Roztomilé krmení opiček není ve skutečnosti tak nevinné, jak na první pohled vypadá.

A řešení bychom rozhodně neměli nechávat jen na makacích.

Filip

Z ASIE, NEBO Z AFRIKY?

Makak magot je výjimečný primát.

A hned z několika důvodů.

🐒 Je to jediný volně žijící primát Evropy kromě člověka.
🐒 Je to jediný africký primát žijící přirozeně na sever od Sahary.
🐒 A zároveň jediný makak, který nežije v Asii.

Právě poslední bod dlouho mátl vědce.

Dnes totiž žije v Asii více než 20 druhů makaků – od Japonska přes Indii až po tropické ostrovy jihovýchodní Asie. Naproti tomu v Africe najdeme jediný druh: makaka magota.

Zdálo se tedy logické, že rod Macaca vznikl právě v Asii a magot představuje jakéhosi odvážného cestovatele, který se kdysi rozšířil až do severní Afriky.

Jenže genetické analýzy obrátily celý příběh naruby.

Podle moderních výzkumů se totiž makaci pravděpodobně vyvinuli v Africe.

Teprve později se část jejich předků přes Blízký východ dostala do Asie. A právě tam nastalo něco, čemu biologové říkají adaptivní radiace.

Jednoduše řečeno: z jedné původní linie vzniklo velké množství různých druhů, které obsadily odlišná prostředí a životní styly.

Proto dnes existují makaci žijící v zasněžených horách Japonska, v tropických pralesech, v mangrovech i v blízkosti lidských obydlí.

Makak magot tak možná není „Asiat v Africe“, jak jsme si dlouho mysleli.

Možná je naopak poslední připomínkou toho, že celý rod makaků vznikl právě na africkém kontinentu.

Filip

TOHLE NENÍ… KLOKAN

Dlouhé zadní nohy, daleké skoky a celkové vzezření připomínající miniaturního klokana.

Jenže… klokan to není.

A není to dokonce ani vačnatec. Ve skutečnosti má zvíře na obrázku z hlediska příbuznosti mnohem blíž k nám lidem, než ke klokanům.

Tohle je noháč.

Pozoruhodný africký hlodavec, který obývá pouště a polopouště jižní a východní Afriky. Přes den ho ale většinou neuvidíte – ukrývá se hluboko v noře, kde přečkává žár afrického slunce a skrývá se před predátory.

Teprve v noci vyráží za potravou.

A tehdy ukáže, proč si ho lidé často pletou s klokanem.

Noháč se pohybuje pomocí mohutných skoků po zadních končetinách. Sám měří sotva půl metru, ale jediným skokem dokáže překonat vzdálenost až kolem čtyř metrů. A navíc umí během pohybu velmi rychle měnit směr, což se hodí hlavně při útěku před predátory.

K rovnováze mu pomáhá dlouhý ocas a velké oči i uši prozrazují, že jde o typického nočního živočicha.

Živí se hlavně kořínky, semeny, hlízami a další rostlinnou potravou. V nehostinném prostředí pouští představuje každá kapka vody poklad, takže značnou část tekutin získává přímo z potravy.

Přestože jsou noháči v některých oblastech poměrně hojní, lidé je loví ve velkém množství – například v Botswaně jde podle odhadů o miliony jedinců ročně. Nejčastěji kvůli masu.

Filip

🐦 husa velká / Graylag Goose / Anser anser
📷 Canon R6MkII & Canon RF 100-500 L
📍 Prague, Czechia
EXIF: 238mm, 1/3200s, ISO 1000, f/7.1