31/03/2026
V pubertě jsou máma a táta najednou úplně nemožní. Trapní a nechápaví… a znovu trapní, ještě prudérní… a kdo ví co ještě..
„Jak jsem si mohla narodit zrovna vám?“
A jiní dospělí? Ti jsou najednou v pohodě. Rozumí mi. Neřeší tolik kravin..
A přesně tady začíná něco důležitého. Dítě si rozšiřuje svůj svět o další dospělé.
Což je OK, dokonce je to i „zdravé“.
Jenže… ne vždy to máme pod kontrolou. Ne vždy jsou ti jiní dospělí v našem „vibu“.
I když se snažíme, vybíráme, vnímáme… i tak se může objevit někdo, kdo do toho vztahu vstoupí způsobem, který nám není blízký.
„Moudroprdný“ dospělý, který nám jako rodiči, podřezává větev. Má silný vliv a „rady“, které jdou proti vašim hodnotám.
A dítě tomu uvěří. Protože to slyší od někoho jiného než od rodiče.
A tohle je těžká chvíle.
No. Co s tím?
Nejít do přímého boje.
Neznehodnotit toho člověka před dítětem. (To by vás jen vzdálilo.)
Ale zůstat ve vztahu.
Ptát se. Zajímat se. Pomáhat dítěti přemýšlet.
„Co si o tom myslíš ty?“
„Dává ti to smysl?“
„Jak to zapadá do toho, co už víš?“
Neberte mu ten vliv silou. Učte ho s ním zacházet.
A zároveň buďte pevní v tom, co je vaše.
Myslím tím vaše hodnoty, vaše hranice, protože to, co rozhoduje dlouhodobě, není jedna věta od někoho venku… ale opravdový vztah, který má dítě s vámi.
Záchrannou síť úplně neovlivníme. Ale můžeme ovlivnit, jak silné místo v ní máme my.
