14/04/2026
Kdy naposledy jste šli do důležitého rozhovoru bez přípravy?
A teď nemyslím z nedbalosti.
Ale vědomě.
25.03. jsem vedla panelovou diskuzi na Lead Talsk
Bez připravených otázek, bez scénáře, bez jistoty, kudy přesně se bude rozhovor ubírat.
Nešlo o improvizaci pro efekt.
Šlo o vědomé rozhodnutí.
Zůstat v přítomnosti. Naslouchat tomu, co zaznívá.
A možná ještě více tomu, co zůstává mezi slovy.
Vést takový rozhovor není o tom „dovolit si něco říct“ či naopak.
Je to o schopnosti ustát, že nevím.
O umu dát se stranou, aby mohlo vyniknout to společné.
Zůstat ve skutečném kontaktu s druhým člověkem i se sebou.
Tahle dovednost není výsadou pár lidí.
Má ji každý z nás.
Jen ji často překryje potřeba mít věci pod kontrolu, neztratit tvář, chuť být perfektní.
A právě v tu chvíli se začneme vzdalovat tomu, co je opravdové. Tomu hodnotnému. Tomu, kdo jsme my.
Když vedu rozhovory, nejde mi o to dostat se k rychlým odpovědím.
Zajímá mě to, z čeho vyrůstají.
Co vede člověka k tomu, že reaguje právě tak, jak reaguje.
Jaký příběh, zkušenost nebo vnitřní nastavení za tím je.
A čím déle se dívám tímhle směrem, tím víc se mi potvrzuje jedna věc: Jsme si uvnitř všichni daleko podobnější, než si myslíme. Jen to přes vlastní zkušenosti, individuální příběhy a zranění někdy nedokážeme vidět, nechceme přijmout či si to odmítáme připustit.
Tedy, nechci aby to vyznělo tak, že bychom měli ubrat na přípravě.
Spíš… že stojí za to kultivovat něco, co přípravou nahradit nejde.
Schopnost být skutečně přítomní.
Vnímat. Naslouchat. Reagovat z místa, které není naučené, ale opravdové. Které je naše.
Protože právě z toho místa vznikají rozhovory, které v lidech zůstanou🫶