09/08/2024
KRAPET JSEM SE SAMA SOBĚ ZTRATILA….
TROCHA PŘIZNÁNÍ JAK MNE SEMLELA PÉČE O TEA...
Přemýšlím, jak začít…. Chce se mi do toho i nechce… Velmi se snažím být k sobě pravdivá. Dělat vědomá rozhodnutí...
Zcela vědomě jsem se v květnu 2023 rozhodla sama sebe TOTÁLNĚ upozadit a být tu na tom světě NAČAS (představa byla na rok, což jsem si myslela, že není moc) převážně pro TEA a ve zbytku času pro Šimšu, mého staršího syna, se kterým to v té době vůbec nebylo lehké, páč puberta, a v dalším zbytku podpora pro muže, páč měl začít studovat…
V té době jsem prožívala jedno z nejhorších období svého života. Ze všech stran se na mne hrnuly informace, jak Teovi nepomáhají žádné terapie, jak se jeho stav už jenom zhoršuje, nebo jak se jeho stav za rok nikam neposunul. Teovi bylo čerstvých 6 let, téměř nemluvil, sotva vyšel krok sun krok schody, když se držel zábradlí, běhal jako batole, v pravé ruce téměř nic neudržel a ortoped vyhrožoval operací Achillovy šlachy. Bylo jasné, že bude mít odklad školy, ale já prostě pořád hluboko v sobě věřila, že jejich zhodnocení opožděného vývoje nějak doženeme, že fajn, možná se v něčem chová jako 3,5 leté dítě, ale v něčem je 6ti letý. V té době mu i psycholožka diagnostikovala atypický autismus.
Jak už to tak bývá, když se něco se..re.. no tak samozřejmě těch kolapsů bylo daleko víc najednou, ale ty tady popisovat nebudu…
No a to byl ten důvod, proč jsem se rozhodla se upozadit a být tu hlavně pro Tea. Láska matky. Měla jsem rok na to, aby se Teo dokázal dostat do takového stavu, kdy by byl schopný chodit do školy se zdravými dětmi. To byl můj cíl, můj plán.
Úplně jsem vypustila mé milované taneční i ostatní akce, zazdila jsem si i domácí meditace a cvičení, výlety do přírody, téměř úplně jsem se přestala setkávat s přáteli, rozhodla jsem se, že na nic nemám čas, že teď není čas na mě… Připomínám, že jsem do tohoto najela VĚDOMĚ a DOBROVOLNĚ, VLASTNÍ VOLBOU ve víře, že je to tak správně, že dělám to nejlepší pro Tea, že rok to dám!
V červnu 2023 jsme s Teem jeli naposledy na měsíc do léčebny a od července jsme začali jezdit na pravidelné neuropohybovky.
Vytvořila jsem si plánovací kalendář, kde jsem naplánovala Teovi neuropohybové intenzivky na celý rok dopředu 2x měsíčně od září 2023 (dle doporučení).
Ve skutečnosti to znamenalo to, že se mi opět totálně změnil život. Pohltilo mě to. Přidala jsem se k dalším maminkám do spolku RENEDA a začala jim zdarma pomáhat s různými věcmi ve spolku. Spolek mimo jiné pořádá intenzivky, na které jezdíme.
Začaly velké boje a obhajování se ve školce, kde měl Teo terapie, že nechci pro Tea klasické terapie, i když to byli oni, kdo mi mezi prvními řekli, že Teovi terapie přestaly fungovat…
Byl to opravdu rok plný úřadování, odvolávání se, shánění informací, nepochopení, naděje, ztráty naděje, ztráty ZTP, pláče, vzteku, migrén, stresu, únavy, ale i radosti z Teových pokroků, nová diagnóza, radosti, že jsem si svůj názor ustála, radosti, že jsme našli školu pro Tea, našli nové speciální pedagogické centrum pro autisty, kde mi konečně vysvětlili, jak to Teo opravdu má, úspěchy i neúspěchy, spousta cestování, nové zážitky, žádná pauza, nekonečný cyklus zařizování, zjišťování informací, tvoření plánů, pomáhání ostatním….
No jo, jenže já jsem se v tom všem PRO TEA úplně ztratila… Sama sebe jsem ztratila. Miluju Tea, když jsem s ním, cítím obří lásku, pro něj bych se rozkrájela, udělám pro něho první poslední, stejně tak pro Šímu, ale kde jsem já? Úplně jsem se ztratila, SEBE JSEM ZTRATILA…
Je to sakra těžké přiznat, přiznat sobě, druhým, světu… došlo mi to někdy asi na jaře 2024. Došlo mi, že nejsem šťastná, že necítím žádnou radost. A to u mě není normální. Má povaha sedí k mému jménu Radana – raduji se jen tak, běžně mám už ze své podstaty radost ze života… A teď najednou nic… Odpojeno… navíc jak kdybych necítila nohy od pasu dolů, ale přitom jsem věděla, že je mám… To se dělo na jaře až do slunovratu…
Pak jsem si konečně dovolila jet na festival Boží Slunovrat. Jsem obrovsky moc vděčná Zdendovi Venclovi, že mne oslovil a vzal do týmu, a že jsem tak mohla být na krásném léčivém místě v Božím s nádhernými lidmi téměř celý týden, protože to mi nejspíš obrovsky moc pomohlo, jelikož když jsem se vrátila domů, tak jsem byla vědomější sama sebe. Neumím to popsat, ale našla jsem se zpátky v těle. Byla jsem po Božím slunovratu zkrátka zpátky, bylo mi konečně líp. 😊
Každopádně opravdu v těle zpátky jsem se ucítila až po prvním segmentu na výcviku NeuroHorizons® v Německu, což se přiznám, že mne i trochu překvapilo a na druhou stranu ne, protože šlo o vědomě prováděné pohyby.
Je to pro mne veliké veřejné přiznání, že ta usměvavá žena ještě stále není úplně v pohodě a často jí přepadá potřeba se jen tak z ničeho nic rozbrečet. A není to sebelítost. Nelituju se. Jen jsem šíleně přetlakovaná a tím pláčem se zkrátka uvolňuji. Jsem takový papiňák, ze kterého lítají slzy. 😉 A víte co? Jsem fakt ráda, že lítají, protože, když to nešlo, tak to bolelo a bylo mi hodně zle.
Nelituji ničeho! Žádného svého rozhodnutí. Pořád si stojím za svým cílem absolvovat kompletní výcvik NeuroHorizons® i s certifikátem, stojí mi to za to všechno, co prožívám, vím, že to zvládnu, i když si ještě hodně popláču.
Krásně se mějte a děkuji moc za jakoukoliv Vaši podporu - penízky, sdílení, pohlazení, vlídné slovo,... 🙏🏻🙏🏻🙏🏻❤❤❤
Děkuji moc!
S láskou ❤
Ráďa
Teo má dětskou mozkovou obrnu (DMO – ochrnutou pravou stranu těla), atypický autismus a opožděný vývoj řeči s výrazně narušenou komunikací.
